|
 
Fotogalerie:
Ankogel 2015 - foto Zdeněk Přibyl ZDE
Ankogel 2015 - foto Aleš Pokorný ZDE
Ankogel 2015 - foto Kamil Nejezchleb ZDE
Video:
Pár pohyblivých obrázků (3:17) ZDE
Středa – neděle 9.9.-13.99.2015
Je středa ráno a jsme jen čtyři. Původně nás měly být dvě auta, ale klasika, jak se blížil termín,
odpadal jeden za druhým. V autě sedíme Libža, Evžen, Priba a Kamil.
Byla to docela hokna naložit všechny věci, místo nám vyjímečně letos zabírají i cepíny, lana, mačky
a přilby.
Je půl desáté dopoledne a startujeme. Prší na nás a škaredě by mělo být i tam kam jedeme. Je tam pod
nulou a podle webkamer sněží.
Ve dvanáct průjezd Vídní, je veselo, ve výbavě nám chybí už skoro litr višňovky. Po cestě jsme na
dálnici dali tři zastávky a po 580 kilometrech zastavujeme v dědině Mallnitz. Je půl šesté večer.
Nejprve jsme se zajeli podívat ve kterém místě je lanovka, odkud ráno startujeme. Venku prší a je kosa.
Ubytování bylo telefonicky domluveno, našli jsme to hned a přenášíme bagáž do druhého patra do podkroví.
V celém domě jsme sami. Jsme kousek od nádraží, kde se nakládají na vagony kamiony a osobáky, které pak
projedou tunelem horou na druhou stranu, aby si ušetřili několikahodinové objíždění. Tunel je tu od roku 1900.
Jdeme omrknout provozní dobu lanovky (1281 m.n.m.), kdy ráno startuje.
V sedm večer jsme ubytování a sedáme v přízemí na pivo. Jen ale na jedno, majitelé mají u stolu vedle
rodinnou oslavu, tak nechceme rušit. Pořádně jsme ale zapařili na pokoji, nebo spíše na chodbě. Z nenápadného
popíjení piva z vlastních zásob se najednou akce zvrtla a došlo i na kořalku. Vydrželo nám to do půl jedné do
rána a celou dobu jsme u toho stáli.
Čtvrtek
Kolem sedmé ráno začal šrumec. Spalo se perfektně, ale po tom množství piva a tresňovky by asi spal každý jak
dudýnek.
V půl desáté startujeme lanovkou. Jede s námi asi 10 dalších lidí, všichni jdou na vrchol a pokukují po nás,
co to máme na zádech za hrozné bágly. Je docela kosa, přioblékáme se a vyrážíme. Zaskočili jsme si na lanovce
ještě na záchod, abychom to netahali nahoru.
Hned od začátku jdeme ve sněhu, nefouká, ale je kosa. Výstup je první hodinu v pohodě, sněhu přibývá, pak jde
do tuhého. Objevil se hřebínek a taky se nám kopec pěkně zvedl.
Borci z lanovky co šli nalehko, když viděli jak překonáváme první obtížný úsek to všichni vzdali a ještě asi
čtvrthodinu koukali jak dopadneme. Před námi šli jen dva chlapi, kopírovali jsme ve sněhu jejich stopy.
Žádné lehké lezení to ve sněhu nebylo, hlavně s těžkýma báglama, protože všude bylo plno volných kamenů. Na
vrchol Ankogel (3252m) jsme se dostali, ale moc jsem si to nechychutnával, bylo mně blbě a taky mě znervózňovalo,
jak to bude vypadat dále za vrcholem. Později přiznal nevolnost i Kamil a Libža.
Oslovili jsme dva borce na vrchlu, co šli před námi. Znali to tady a nedoporučovali jít dále přes vrchol, protože
napadlo dost sněhu. Těšili jsme se na ledovec, na který bychom na druhé straně slezli, ale nakonec zvítězil
zdravý rozum.
I tak byl sestup stejnou cestou chvílemi zajímavý. Nahoru to jde lépe, ale sestup po sněhu a volných šutrech s
propastí pod sebou, to moc příjemné nebylo. Oboje vietnamské pletené rukavice jsem skoro na všech prstech prodřel.
Touto změnou se nám zbytek dne docela zkomplikoval a přesun k další chatě se o pár hodin prodloužil, takže jsme
docházeli při setmění. Na chatu jsme dorazili v osm večer. Jsme úplně mrtví. Chata se nám libí, navíc nikdo tady
nebyl, což byla paráda. Dali jsme si pivo a polévku, dali se do řeči se starou paní a její vnučkou Natašou. Večer
se pěkně rozjel, takže nezůstalo jen u jednoho piva a vytáhli jsme i kořalku.
Paní nám na oplátku dala ochutnat kořalku z křenu, povykládala historii chaty a vyzvídala, které vrcholy jsme už
v okolí zdolali. Zavzpomínali jsme, že před léty se nám Ankogel nepodařilo zdolat a sníh nás zavřel na chatě Arthur
von Schmit Hute. Moc dobře si na to pamatovala a mluvila o tom, že tenkrát napadlo mimořádně sněhu. Také znala
personál z této chaty, se kterým jsme tam zůstali tenkrát uvěznění. Moc pěkně jsme povykládali, i když chvílemi
to bylo s němčinou složitější. Ve finále ještě Kamil musel s lanem ukázat, že umíme uvazovat dračí smyčku.
Pátek
Budíček po osmé hodině, chata je nádherná a ráno při hygieně jsme si to náležitě vychutnali, protože jsme na chatě
sami a nemusíme se tlačit na hajzlíku nebo u čištění zubů. Poprosili jsme v kuchyni o horkou vodu a na cimře pro 20
lidí jsme se pořádně nasnídali. Sedíme venku před chatou a kocháme se okolím, hlavně horou Hochalmspitze (3360m) a
nádherným ledovcem pod ním.
Vyrážíme před jedenáctou stejnou cestou, co jsme včera večer scházeli. V jednu hodinu pauza, přioblékáme se, vaříme
polévku a pak kafe. Nespěcháme a ještě hodinu jdeme stejnou cestou, co jsme včera navečer scházeli. Po cestě pak byly
ještě dvě zastávky, jdeme na chatu, kde bychom měli být sami. Prošli jsme do dalšího pohoří a byla to ještě větší
paráda.
Na chatu jsme přišli v půl šesté. K našemu překvapení byla chata velice pěkně připravena. Zatopili jsme, uvařili
gulášovou polévku a naházeli do ní kousky masa. Po dlouhé štrece chutnala moc dobře, vynesli jsme si v batozích
každý plechovku piva a teď na ni byla ta správná příležitost. Začalo se stmívat a za chvíli bylo venku 5°C. Ještě,
že hořelo v kamnech. Jsem prošitý jak deka, je mně blbě, bolí mně nohy a mám trochu zimnici. Pustili jsme se do hraní
karet, co byly v regále a mastili jsme je do desíti do večera. Pak jsme šli spát. Chata je parádní, stojí od roku 1964.
Je vybavena naprosto vším, co je potřeba pro kolemjdoucí, aby tady mohli prožít noc. Je zde dřevo do kamen, nádobí na vaření
, vařič s plynovou bombou, kanystry na vodu, polévky v sáčcích, čistící prostředky, elektřina (osvětlení) na 4 hodiny,
suchý záchod a hlavně nocleh pro 8-15 lidí s dekami a matracemi.
Sobota
Budíček v sedm. Venku jasno, fotíme, snídaně a v devět start. Sluníčko nasvěcuje postupně hory a je na co se dívat.
Jdeme v klidu, nespěcháme, občas zastavíme a kocháme se. V půl jedenácté na půl hoďky pauza na kafe. V jedenáct se
opět spouštíme dolů, místo šutrů přibývá tráva a začínají už růst i stromy. Za dvě hoďky spadneme o kilometr a půl,
dnes už to do kopce nebude. Na parkoviště jsme dorazili ve tři odpoledne v klasickém stavu, nohy na kašu, smrdíme potem,
prsty v botách od sestupu jako ve svěráku, otlačená ramena a bolavá kolena. Tohle vše ale pomine a zůstává překrásný
zážitek se spoustou fotek a filmových záběrů. Převlékáme se do čistého, umýváme nohy a obličej v ledovém potoce a vaříme
na parkovišti párky z konzervy. Pro kolemjdouci dobrá atrakce, okolo auta se válí vyvrhnuté batohy, mačky a cepíny. Do
toho neurvale žerou párky čtyři poničení kopcolezci, kteří rozhodně nevypadají, že shora sjeli lanovkou z krátké slunečné
procházky.
Hory výdaje:
Euro kurz - 27.20 Kč – nákup 100 Eur
Chleba, rohlíky 50 Kč,
2 vemena (pivo v plastu) - 50 Kč,
Tatranky 50 Kč, st . pečeť 50 Kč,
Pojištění 240 Kč,
První nocleh 18,75 euro .tj 510 korun. S pivem 22 euro. (950 Kč),
Lanovka 17 euro 462 Kč,
Hospoda 3 škopky a polévka - 15 euro (408 Kč),
Nocleh 17.50 euro (476 Kč),
Nocleh matrac haus 12 euro (326 Kč),
Pivo po sestupu 3,90 euro (106 Kč),
Nafta a dálniční známka 600 Kč,
Celkové výdaje 3800 korun.
Za tyhle love máte námět na pěkný výlet, stačí mít fyzičku a dobrou partu. Přejeme hezký výlet.
ZPĚT na další výlety do hor.
|
