Dopoledne poslední úpravy před výletem, jako je zakoupení kazety do kamery, nákup ráječkovského chleba atd. V půl druhé přijel autem do Ráječka Kamil a začali jsme nakládat věci do auta. Víc jak polovinu kufru zabralo 7 párů sněžnic, co Kamil vypůjčil v Brně. Potom jsme zajeli vyzvednout Jardův batoh a před naší mateřskou fabrikou Celestikou čekali na Romana. Měl půl hodiny zpoždění, ale v půl třetí jsme definitivně vyrazili. Sestava v autě Priba, Kamil jako řidič, Jarda a Roman. Jeli jsme přes Vyškov a potom po dálnici přes Olomouc do Vsetína, stavili se v obchodě u Zbyňka a dali jsme mu sněžnice, protože za náma přijede na hory o den později. Pak jsme jeli do Nového Hrozenkova, kde jsme měli sraz s Michalem a Jendem, kteří jedou druhým autem. Kamulda ještě nedojel z Kateřince, tak jsme si dali s Jendem slivovičku před domem a vyrazili bez nich. Ve Velkých Karlovicích jsme sedli do hospody „U Pepiša“ a počkali na ně. Jenda s Michalem přijeli hned za náma. Dali jsme si všichni česnečku a pivo, potom jsme pokračovali a za dvě hoďky ve 20 hodin jsme vystupovali ve Štefanové, kde jsme si objednali nocleh. Ubytování jsme měli za 250 korun ve dvou místnostech, narychlo jsme se vybalili a pak už klasické posezení u slivovičky, utopenců a pivka. Roman slavil narozky, tak jsme mu dali dárek a kecali jsme až do jedné do rána. Byla nádherná pohoda, sranda, plno jídla, pití, a tak očekávání, co bude ráno. Celý týden jsme sledovali na internetu, že Malá Fatra je neschůdná, 4 stupeň lavinového nebezpečí, sněží a fouká. Nechtěli jsme ale tento výlet už podruhé rušit, i za cenu že by jsme to odseděli v Těrchové v hospodě. Ráno se uvidí…

28 leden 2005 pátek 
Spalo se velmi dobře, „šláftruňk“ z kadlátek udělal své. Budíček byl v půl osmé a po pohledu z okna bylo vše jasné. Obloha modrá, teplota kolem minus deseti, vyrážíme nahoru. Zařval jsem z okna na dva borce co šli se sněžnicemi a batohama jestli jdou nahoru. Nahlásili nám stejnou trasu co jsme měli v plánu my, tak bylo vše jasné. Snídaně a balení trvalo neskutečně dlouho. Pojedli jsme každý ze svých zdrojů, přerovnali batohy, seštelovali sněžnice, věci navíc nanosili do auta a bylo deset hodin. Na chajdě jsme se domluvili, že do večera zavoláme jestli potřebujeme nocleh nebo budeme spát jinde. V deset jsme vyrazili do kopce s plánem omrknout situaci nahoře a buď se vrátit, pokud to bude špatné, nebo pokračovat v naplánované trase. Stoupali jsme lesem poprvé v historii ve sněžnicích a byl jsem překvapen, jak rychle se s tím dá jít. Prošli jsme lesem a za hodinu a půl se v půl dvanácté dostali na Medziholie z lesa ven. Malá pauza a pokračovali jsme na Stoh. Venku je asi minus 7, ráno byli minus 15. Nahoře na Stohu bylo ještě tepleji, obloha vymetená, nefoukalo, viditelnost super. Občas jsme dali pauzu na tatranku, kousek salámu a slivovičku. Déle to nešlo, byla kosa, a zamrzala voda ve flaškách. Asi hodinu před sebou jsme viděli dva borce, se kterýma jsme ráno mluvili. Ti to nakonec vzdali a druhou stranou slezli přes Grůň zpět do Štefanové. Ze Stohu jsme se sestoupili a vystoupali ve 14,45hod nad Grůň s tím, že podle času se rozhodneme jestli sestoupíme nebo půjdeme dále. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat, do tmy zbývají dvě hodiny a za tu dobu bysme se měli dostat na chatu Pod Chlebom. Počasí stále drží, akorát se trochu ochladilo a při každé pauze je pěkná kosa. Sníh na hřebenech je úplně zmrzlý, dalo by se jít i bez sněžnic. Každý velký kopec před náma jsme považovali za Chleb, ale vždy to byl jen jeden z mnoha předvrcholů a než jsme se dostali na ten správný, tak jsme si dali pěkně do těla. Na chvíli se zatáhla obloha a později jsme si vychutnali nádherný západ sluníčka. Pod náma byl dekl z mraků a vystupovali jen vršky hor. Z dálky na nás hrozil Velký Kriváň, na který jsme už nešli. Na Chleb jsme vylezli v 16,45hod a začalo se stmívat. Sestoupili jsme na Snilovské sedlo a tady odbočili dolů k chatě. Bylo na ni už vidět, tak jsme se uklidnili že to stihneme. Stany na nocování jsme sice měli ale v téhle kose nevím jak bysme dopadli. V 17,45 jsme byli před chatou, venku už bylo šero. Na chatě asi pět lidí, zaplatili jsme nocleh, dali batohy na cimru a spokojeně usedli v hospůdce. Bylo mě trochu blbě jak jsem se prásknul v posledních kopcích, ale čočková a slivovička na zdárný průběh akce vše srovnala. Za nocleh jsme dali každý 130 korun, pivko bylo za 35 a polévka za 28. Potom jsme vytáhli svoje zásoby a kupovali si už jen pivo. Majitel to toleroval a hodně jsme vzpomínali na Tatry, kde s tímto dělají na chatách veliké problémy. Během chvilky se hospoda celá naplnila, většina byli „čehůni“ a večer se pěkně rozjížděl. Vedle nás ke stolu sedlo pět slováků z Ružomberoku a litr a půl žitné co měli na stole naznačoval, že to pojedou ve velkém stylu. Prohlásil jsem podle letitých zkušeností že do hodiny si s náma srazí stůl a dá se říct že jsem to trefil přesně na minutu. Navzájem jsme si ozkoušeli vzorky svých přepálených výrobků, vše si pochválili a zišťovali kdo je kdo. Na dotaz jestli známe Boskovice, kam oni jezdí na ranč, jsme jim řekli že je to 15km od nás. Tato náhoda způsobila, že žitná se nalévala ještě ve větším tempu a začalo se hrát na kytaru. Borci uměli, my jsme taky něco přidali a vedle od stolu bylo taky plno muzikantů. Večer nádherně ubíhal a někteří díky tempu nedožili půlnoci. U našich slovenských kolegů byla stoprocentní úmrtnost, kluci do toho šli fakt prsama. (Ráno u snídaně ale vypadali čerstvě, jako by se nic nedělo) My jsme vydrželi do jedné do rána, protože byla družba ještě s čehůnama, co seděli z druhé strany, kterých bylo víc jak dvacet. Pokecali jsme o všem možném, jeden z horolezců mi zahlásil. ůTy vole ma tady čekáme na chatě týden n počasí a vy si přijedete a hned si chodíte po vršku. Spát jsme šli v jednu ráno. Poprvé jsem si vyzkoušel spát nahoře na třípatrové posteli, s Kamilem jsme se pořádně nasmáli, než jsme se na ni dostali. Jardovi jsem chtěl rozbít držku že mě šlohl polštář, ale protože měří o půl metru víc jako já, tak jsem ho nechal žít. Průpovídek před usnutím bylo až až, váleli jsme se smíchy, byla to ta správná pohoda z vydařeného dne. 

29 leden 2005 sobota 
Budíček v osm, v hospodě jsme posnídali a dali si pivo. Nikam jsme nespěchali, brzo ráno za náma vyrazil Zbyněk Orság, který stoupal nahoru od Chaty na Grůni, kam vyjel lanovkou. My jsme vyrazili v půl desáté a šli jsme mu naproti. Venku je silný vítr, který v kombinaci s mrazem docela štípal. Dali jsme si na sebe o vrstvu více a dalo se to vydržet. Jen v jednom místě nahoře to s náma pěkně zamávalo, jednu chvíli jsem musel zastavit, aby mě to nesfouklo, ale jinak to nebylo nic nebezpečného. Bylo opět jasno a byl nádherný výhled na Tatry. Se Zbyňkem jsme se potkali na půli cesty mezi Chlebem a Grůněm a začal se s náma vracet. Slezli jsme k chatě Na Grůni, dolů jsme scházeli bokem sjezdovky a finále jsme sjížděli po prdeli. Pěkně to fičelo, později mě mrzelo že jsem to kamerou netočil za jízdy. Dole u chaty vopruz, plno lidí na lyžích a bylo nám docela smutno při pohledu nahoru na kopečky, kde jsme skoro nepotkali živáčka. Sestoupili jsme lesem do Štefanové k autům, nocleh jsme si už nebrali a přejeli jsme na Vsetínsko do Huslenek ke Zbyňkovi. Koupil dřevěnici ve které se mě už několikrát nádherně spalo a tady jsme v našem výletu ještě pokračovali. Po cestě jsme dali zase pauzu na pivo a česnečku „U Pepiša“, narychlo se ubytovali ve dřevěnici, pozdravili se s Míšou a malýma šerpíkama a jeli jsme do sauny. Večer jsme poseděli v kuchyni u slivovičky, piva a utopenců. Únava ale byla silnější, o půlnoci jsme to zabalili. 

30 leden 2005 neděle 
Spánek u Orságů v dřevěnici „Na Hřebíku“, vstávali jsme v půl deváté, Kamulda vstával na tvrďáka už v sedm a jel s kamarádem někam na ryby. Posnídali jsme, mrkli na video co jsme měli čerstvě natočeno z Malé Fatry a šli jsme za Hřebík na stráň jezdit na igelitových pytlích. Já, Jarda, Roman, Zbyněk s malým „šerpem“ Kryštofem a Kamil. Párkrát jsme si sjeli a šli jsme zase zpět. V jednu jsme nabalili věci do auta a jeli domů. Za dvě hoďky jsme byli doma, u mě před domem jsme vše vyložili, přeložili do auších aut a rozloučili se. 

Takovýchto výletů jsme si už vymysleli spoustu, ale tento byl jeden z nejlepších. Nejeli jsme ani nikam daleko, občas se dá takováto krása najít i kousek za domem. Borci si chrochtali, ale vzpomínám si, že když jsem poprvé navrhnul zimní přechod, tak jsme z toho měli smíšené pocity. Hlavní je že nebyl žádný průser, při troše smůly to mohlo dopadnout i úplně jinak.

ZPĚT na hlavní stránku.