16 květen 2002 čtvrtek
Vstával jsem po šesté hodině a šel se vysprchovat, kompletně jsem dobalil batoh a nachystal se
na odjezd na hory. V sedm hodin jsme měli sraz u mě před domem. Jarda Klimeš a Michal Kamas
přijeli autem a začali jsme nakládat. Startujeme v 7:45 hod z Ráječka, zajeli do pekárny
pro chleba a vyrazili směr Brno. Jedu v autě Jardy Klimeše s Romanem Valtusem a Zdenem Dvořákem.
Na přechodu za Znojmem v 10:10, máme trochu zpoždení protože
jsme zabloudili a dojeli jsme k Mikulovu k Dívčímu hradu. Dále přes
hranice jeli Gurtensdorf 170km, Suttenbrunn, odbočka doprava směr St.Olten, Stranzendorf,
Pettendorf 200km, čas 10.50hod, Gaisruck, směr St.Polten nebo Tuln. Plankenberg, Asperhofen 230 km,
Inprugg, Tausendblum, Wilhemsburg 270km, čas 11:50hod, v další dědině jsme zastavili, dali si pauzu
a trochu pojedli. Za 20min start a pokračovali jsme. Freiland 290km čas 12:30, Dickenau, Turnitz
300km, Annaberg 315 km, čas 12:55hod, vršek prvního stoupáku po silnici a otevřely se před náma
poprvé zasněžené hory. Sagemuhle, po cestě jsme sjížděli dolů z druhé strany, Reith 320km,
Mitterbach 335km, Reith 320km, Mitterbach 335km (1:15hod), St.Sebastian, Rassing, Guswerk a byli
jsme na místě. Bylo to za pět dvanáct, Jardovi začala vřít voda v autě. Zaparkovali jsme, vybalili
věci a za půl hodiny vyrazili. Bylo čtvrt na tři. Ve čtvrt na 4 po strmém stoupání byla pauza, leje
ze mě jako z konve ale nejel jsem v tom sám. Podstatně hůře je na tom Luďa a poprvé vytahuje
hroznový cukr. Nepřetržitě kroutí hlavou a říká buď Zdenóó nebo hošííí. Po dvou hodinách chůze
jsme se ze stromů dostali do míst odkud začalo být vidět pod nás co jsme vylezli, dali jsme pauzu
na jídlo a pití. Po chálce a nafocení kamzíka jsme pokračovali dále, stoupání už není tak prudké,
je 16,30hod. Hory jsou krásně strakaté, chvíli skály, chvíli sníh. Všude na sněhu se chladí kamzíci
a opouští nás zběsilé focení protože jsou úplně všude. Mezi 18-19hod dáváme hodinovou pauzu na jídlo,
poblíž je Rotlacken 1970m, Durwesen 2000m. Vyrážíme, sněhem jsme se dostali na Hutkogel 2035 a tady
chceme přespat. Luďa už mele z posledního. Zdena Štelc po vzoru praotce Čecha určil že tady zůstaneme
a přespíme. Byli jsme na vršku kopce, okolo nic většího nebylo, pouze zasněžený Ringkamp 2135m. Už
se stmívalo a začala pěkná kosa, v osm jsme rychle zalezli do spacáků, pod náma je vidět v dálce
chata Schiestlhaus. Pojedli jsme a vzduchem začaly lítat plastové láhve se slivovicí, každý se
chlubil svým vzorkem a bylo to jako u minometčíků. Začal foukat pořádný vítr a ani jsem nechtěl
přemýšlet kdyby přišla bouřka. Hlasy chválící švestkové výtvory umlkly po 22 hodině. V noci mě budily
poryvy větru, pořádná kosa přišla až k ránu.
17 květen 2002 pátek
Budíček v půl 6, prošvihli jsme východ slunce a je pořádná kosa která mě k ránu pořád budila. Oblékli
jsme se, narychlo něco sezobli a následoval půlhodinový prudký sestup a dostali jsme se na rozcestí
a k prameni vody. Dali jsme 45min pauzu a uvařili si čaj. Potom jsme začali stoupat k největšímu
vrcholu Hochschwab. Sněhu přibývalo a na vršek jsme se dostali v deset hodin. Hodinu jsme poseděli
na sluníčku a pojedli zásoby. Nezbytná fotografie u kříže, později druhý den na protějším kopci jsme
zistili, že mohl být pěkný průser. Z protějšího kopce bylo vidět, že v době když jsme se fotili,
jsme asi stáli na veliké převěji. Několikasetmetrový pád by asi nikoho nepotěšil. Jak říkal Polívka
v Kurvahošigutentag „Hoši, buďte rádi že už je to za nama“. V kraťasech jsme vyrazili dále, teď
už zase z kopce, chvíli rovina a zase z kopce. Rozhled nádherný, nikam jsme nespěchali a došlo i
na voloviny. Kamil s Vénem vyndali z batohu igelity a jezdili na sněhu z prudkého kopce. Byl to
pěkný fičák ale nelajznul bych si to. Měl jsem strach že bych někde na zasněženém šutru nechal
šourek…Kluci se ale za 20min vyřádili a sestupovali jsme dále. Zajímavé bylo, že čím níže jsme
sestupovali tak přibývalo sněhu. Nakonec jsme ale dorazili k chatě Hauselam a tam jsme hodinu
spočnuli. Pojedli jsme a popili z vlastních zásob a taky sušili, skoro všichni máme mokro v botech
jak jsme cestou nabírali sníh. Zpestření bylo když kousek od nás mezi kameny ležela zmije a
pozorovala jak chodíme bosí. Naládoval jsem do sebe salám Pepan, v Rakousku chutná skvěle. Někteří
jsou spálení od sluníčka, prvenství si pevně drží Roman Valtus. Mažeme se indulonou a sestupujeme.
Tentokrát úplně do údolí, slunko peče, dole pár baráků s hospodou. Za chvíli nás chytila bouřka
tak jsme se schovali pod přístřešek u garáže, po hodině jsme pokračovali lesem a došli do údolí
k potoku. Spáchali jsme hygienu, ale každý podle svých možností. Voda byla tak ledová že u mě došlo
jen na umytí obličeje. Zdena Dvořák šel donaha aby si namydlil i prdel, nechápu jak v tom ledu
vydržel. Potom jsme navařili ve dvojicích, Roman Valtus je a asi zůstane mím nejlepším horským
kuchařem. Hovězí konzerva chutnala skvěle. Po jídle jsem udělal pro všechny kávu, hercna po ní bušila
jak na osmitisícovce. Potom jsme si vyčistili zuby a řešili co dále, protože začalo opět pršet.
Polovina se nás chtěla vrátit k hospodě a sehnat tam nocleh, ostatní chtěli jít dál po trase. Nakonec
jsme nechali batohy na místě a šli po trase jestli se neobjeví dobré místo pro nocleh. Našli jsme pár
převisů na celkem čtyřech místech kam bysme se všichni vešli. Zašli jsme pro batohy a nachystali si
pelechy. Spal jsem s Kamilem pod skálou, kde bylo v korytu nafoukané listí, bylo to tak měkoučký, že
v noci mě budily jen šutry co občas padaly ze skály.
18 květen 2002 sobota
Budíček v 7 hodin, spali jsme roztroušeni na celkem pěti místech. Sbalili jsme věci a vystoupali
asi 200m k potůčku a navařili čaj. Luďa Kořenek, Zdena Dvořák a Roman Valtus šli napřed protože
posnídali hned jak se vzbudili. Za chvíli jsme vyrazili za nima a dostali se konečně z lesa.
Stoupání bylo velikým ůdolím a přibývá sníh. Zřetelně je ještě vidět kama sjížděly laviny. Z údolí
jsme odbočili a začali stoupat do stěny, trvalo to asi hodinu a museli jsme dávat pozor abychom
neshodili nějaký kámen. Pod náma šla skupinka lidí a asi by se divili. Pauzu jsme dali na rozcestí
ve 1785 metrech. Pojedli jsme a pokračovali. Sněhem jsme odbočili doprava za rozcestím, nahoru směr
Karlhochkogel. Nahoře jsme dali delší pauzu na jídlo a hodinu jsme se vyvalovali. Potom odskočili
bokem do stěny a jezdilo se na igelitových pytlích, bylo to i se skokánkem, zvítězil Kamil. Naproti
přes údolí je krásně vidět na Watzman a tady jsme uviděli tu převěj na které jsme se fotili. Potom
jsme pokračovali dále, další pauza byla na Edelsitzen. Nahoře odpočíval horolezec s vysílačkou,
tak jsme nasadili němčinu kudy dolů. Měl jsem asi špatnou výslovnost, protože z toho asi pochopil,
že jsme zkušení borci a zavedl nás na zkratku kde nebyla značka. Zezačátku to šlo ale později jsme
si v některých místech pěkně nasrali do kraťasů. Nejlépe by o tom ale povykládal Zdena Dvořák, Luďa
Kořenek a Roman Valtus. Nakonec byl nervózní i horolezec, který se sezhora díval jak s tím zápasíme.
Myslím že docela litoval že nás tam poslal. Nakonec slezl za náma a všechny tři kluky radši navázal
a pomohl jim v nejtěžším místě. Vše dobře dopadlo a mazali jsme dolů suťoviskem, ještě to byl
pěkný sešup. Po cestě jsme se chechtali jak mě Luďa v nejtěžším úseku několikrát řekl „…ty čuráku,
já nevím jestli tenhle úsek přežiju“. Ve čtvrt na tři jsme dorazili pod kopec a hodinu jsme
odpočinuli. Pralo do nás sluníčko a docházel krém. Pálily mě tak nohy, že jsem se nemohl ani v
klidu najíst. Za hodinu jsme vyrazili do protějšího kopce a čekala nás pořádná stěna, směr Kampl.
Zdena Dvořák a Luďa Kořenek to zabalili, že už sejdou jen údolím do Seewisenke, kde vyjdou
do kopce po silnici pro auto a sjedou pro nás ke kostelu.
My jsme bejčili do pořádně strmého kopce a za 20 minut jsme byli nahoře na nejvyšším bodě Kampl
1990m. Tam jsme si na pohodu uvařili kávu a pojedli studentskou pečeť. Dále už byla jen nádherná
procházka po hřebenu v měkké trávě se suprovým výhledem do údolí. Cestou na nás párkrát zapršelo
ale jen pár kapek. Podařilo se nám minout odbočku u Hochstein a zašli jsme si asi 2km. Vrátili
jsme se a připravili si u rozcestí nocleh, přímo u vrcholu Hochstein 1741m. Naskládali jsme se
pod šírák vedle sebe, pro jistotu ale postavili vedle dva stany kdyby zapršelo. Uvařili jsme čaj,
pojedli a popili zbytek slivovice. Poslední horolezec zavřel víka kolem desáté hodiny. Nad náma
samá hvězda, nalevo od nás se v dálce pořád blýskalo, na spacáky padalo vlhko, ale uvnitř nás
zahřívaly naše spálené haksny od sluníčka. V noci se zvedl pořádný vítr a Roman zalezl do stanu
aby jej vítr neodnesl. Druhý stan zatěžkal Zdena Štelcl. Spokojeně jsme funěly až do rána.
Horší to bylo v nížině, kde Zdena Dvořák s Luděm Kořenkem nejdříve v noci bojovali s liškou o
jídlo, které jim tahala z batohu a protože podivné zvuky neustávaly tak to ve čtyři nakopli a
začali zase scházet dolů údolím. Ztráty byly minimální, zmizel jim nakonec jen pytlík s
polévkou.
19 květen 2002 neděle
V šest hodin jsme vstávali, někteří mě ráno dosvědčili, že v noci se přímo přes nás valily mraky.
Sice nepršelo ale spacáky máme všichni mokré. Zahájili jsme sestup a asi dvě hodiny trvalo než
jsme se dostali k vodě a mohli zahájit hygienu. Potom jsme navařili čaj a v klidu posnídali. Po
další půlhodině jsme se dostali do Seewiesen, kde na nás čekali Luďa se Zdenem s autama. U aut
jsme se převlékli a v půl desáté vyrazili domů. V jednu jsme přejeli hranice k nám, dali pauzu
a snědli poslední párky z konzervy. Po cestě jsem si pěkně zobnul s bolestí kolen.
20 květen 2002 pondělí
Do práce šel ráno až na sedmou a nemohl jsem se probudit. Po horách hrozná únava a musel jsem si
ráno namazat kolena, protože mě pěkně bolí. Není to ale tak hrozné, jako na podzim když jsme lezli
loni Watzmana.
