HOCHTOR 2008

Vyrazit si na hory jednou za rok se určitě dá. Během roku stačíte zapomenout na otlačená ramena od těžkého báglu, na nekonečnou cestu autem než vůbec začnou být vidět hory, zapomenete na bolest nohou při stoupání do kopce a z kopce a také na to, jak jste po těch čtyřech propocených dnech smrděli.
Takže se na hory těšíte a těsně před odjezdem dolaďujete to nejnutnější. Hledá se karimatka, kde jsou boty, kam jsem si dal ten novej nožík, komu jsem půjčil minule mačky a proč je ještě nevrátil a jaké letos zvolit pojištění, aby to tolik nestálo.
Až máte tohle všechno za sebou, narvete vše potřebné do báglu a cvičně si ho dáte na ramena. Tohle mám nést? Vždyť to má skoro patnáct kilo a to jsem tam nedal ještě jídlo....
Jóó, takhle nějak začínají hory. Pak přijedou kamarádi autem, vše se sotva vejde dovnitř a jedeme.
Letos to bylo přes hranice poprvé bez celníků, zase jsme o kousek vpředu, otázkou ale je, jestli to bude stačit.
Vraťme se, ale do reálu.

středa, 27.srpen 2008
V devět ráno startujeme z Ráječka, v autě voní čerstvý chléb, my a také slivovice z valašských kopců, kterou nám dal vokoštovat řidič Kamulda. Od Vsetína letos přijel sám, postrádáme Zbyně Orsága, který poslal fotoomluvenku . , Jendu Orsága a Roberta Valíčka. Všichni se z pracovních důvodů letos vzdali té parády.
V 11 hodin jsme ve Znojmě, dali jsme napít autu, sebe jsme zklidnili presíčkem. Na místo jsme dorazili v 16 hodin, máme za sebou 350 kilometrů, dálnici jsme letos vynechali a užívali si pohledů podél Dunaje a cesty krásnými vesničkami. Blansko-Znojmo-(35) Krems-(3)Melk-Wieselburg-(25)-Hieflau-(146)-Gstaterboden cíl.
Převlékáme se, kompletujeme bágle a jíme . Objevují se první dobroty, fajnové salámy, sýry, čokolády a cukroví.
Je na čase vyrazit . Startujeme z 590 mnm, z místa které už jsem zapomněl a hory se s náma nemazlí. Hned od začátku je to pěknej prďák a za chvíli jsme durch zpocení. Záda a ramena si pomalu zvykají na těžký bágl, děláme první fotky. Pomaličku mizejí stromy a začínáme vidět kolem sebe. Nad námi obrovská kolmá stěna , lezecký ráj pro pořádné horolezce. Nás se to netýká, jsme tady narychlo, projít se, pokecat, zapařit, sníst něco dobrého a do neděle domů.
Už je vidět chata , těch pár hodin chůze bylo opravdu jen na roztrénování . Na chatě Haindlkar Hute (1121mnm) ne moc hezké první uvítání. Chtěli jsme se domluvit na nocleh, první z dvou dam, které to tam měly na povel anglicky neuměla, tak žádala kolegyni jestli by se s náma nedomluvila. Ta ale vůbec nereagovala a ani se neotočila. Chápeme, měla rozpité kafe, na terase bylo hezky, obletoval ji nějaký borec, tak co by ztrácela čas s upocenýma amatérama, co už podle hader vypadají, že zrovna moc peněz pustit nehodlají.
Nedá se nic dělat, vytahuji svoji amatérskou němčinu a šprechtnul jsem, že se jako chceme vyspat, že si dáme škopek a kolik jako za to všechno bude chtít. Vše domluveno, začíná dovolená 2008hochtor025 .
Převlékáme propocené hadry, sedíme na terase s totálním výhledem, štrnkáme si kryglama a popíjíme slivovici. Nic neřešíme, po ničem nepátráme, nic nás neštve, jen se vším necháváme unášet. Stmívá se , ochlazuje, jdeme dovnitř a slivovice ve výšce působí rychleji než jsme čekali. Nějaká sranda byla pak ještě na bidlech v místnosti pro 16 lidí, ale na to už se zeptejte mých kamarádů, u mě to bylo jasné "vokno je sviňa".

čtvrtek, 28.8.2008
Vstávání dobrý, nikoho nic nebolí a provádíme hygienu. Čistíme zuby, drobný oplach ksichtu, balíme a jdeme na čaj. Platíme účet, nocleh 8,75 euro, piva (3,30 euro) a ranní čaj za 2,90 euro.
Je deset hodin a vyrážíme, jak jinak než do kopce . Nálada skvělá, fotíme hned za prvním šutrem . Před náma vyráží průvodce s borcem v nových hadrech, máme z něj srandu, že si zaplatil průvodce na choďáček, později se ale ukáže, že oba jsou bombarďáci a slézají kde co.
Kamil odbočuje a leze bez batohu do stěny, že prý za převisem bude jezírko. Při návratu hlásí větu dne. "Hoši necítím se bezpečně a začínám se cítit".
Po hodině dáváme pauzu a sedáme na batohy . Chata pod náma, kde jsme spali už začíná být docela malinká 2008hochtor064 . Jarda K. rozdává větrovky, jsme durch mokří a na chvíli se přioblékáme.
Začínáme stoupat korytem, které se pak přehoupne do dalšího údolí. Obrovské kolmé stěny jsou přímo nad náma a lezeme podél nich. Už to není to pohodlné lezení, už začínáme stát frontu , než první přeleze a začínají první náročnější úseky. Občas se pod náma už objevuje díra , do které by nechtěl nikdo z nás spadnout. Pak už jsme ve stěně a je třeba dávat pozor. Moc se nemluví, ty voloviny už nás dávno přešly a každý se soustředí, aby nebyl nějaký průser.
Je 13:05 a dáváme si pauzu . Zrovna jsme opatrně a pomalounku prošli zatím nejnepříjemnější úsek a jsme z něj dosti přepadlí. Nervozita je docela veliká, při pohledu nad sebe vidíme, že to asi ještě nekončí , navíc vidíme vysoko nad náma průvodce s klientem, jak hodně pomalounku ukrajují metr po metru.
Bohužel ne naší vinou jsme se dostali do situace, kdy nám pěkně cvakaly prdele. Vrátit se nedalo, slézat některé úseky dolů s tímto těžkým báglem prostě také nešlo.
Lezl jsem na druhé pozici za Kamuldem, který se zasekl v jednom místě a nebyl schopen se pohnout dále. Nikdy jsem ho neslyšel, že by na horách řekl že je něco těžké. Ve skále byl zaseknutý , pod ním propast a za roh nebylo vidět. Šutrů jsme se drželi pevněji jak nikdy předtím. Pod náma hezkých pár desítek metrů volnýho pádu a cesta zpět žádná. Za několik minut Kamulda vše vyřešil a byla řada na mě. "Pribi hlavně dávej prosím Tě pozor!" To mě teda uklidnilo. Když tohle řekne Michal, musí už jít sakramentsky do tuhýho. Naštěstí mi poradil, kde se dá šlápnou nohou, tak jsem z toho několikametrového úseku pomalounku ukrajoval. Lezu na "tři body", ohmatávám a zkouším si každý šutr, jestli je pevný.
Srdce buší, dýchám jak vo dušu a i když jsem si říkal nedívej se pod sebe, stále mi sklouzává zrak do propasti, která je pode mnou. Uvnitř křičím "kokoti rakouští". Voka se skobama tady mají, ale na lano jaksi zapomněli. Možná ale jen nejsme zvyklí lézt o malinko náročnější úseky, které jsou pro ně normální. Je mi něco přes čtyřicet a chtěl bych funět daleko déle.
Mám to za sebou. S Kamuldem jsme opření o stěnu a dýcháme jako o život. Fyzička je v pořádku, ale hrozně se mi třesou ruce. Přemlouvám Michala, že lezeme hned dál, ať už to máme za sebou na nějakém bezpečnějším místě. V těchto místech se nedalo ani sednout. Kluci jsou daleko za náma, později nás Kamil pěkně zjebal, že jsme v tom těžkém úseku na ně nepočkali. Také je to pěkně potrápilo. Sedáky jsme sice měli, ale ve chvíli, kdy jsme zjistili že jde do tuhýho, už se prostě batoh nedal sundat.
Dosti ale hororů, pro lidi co jsou v horách častěji, je to asi jen trocha vzrušení, my jsme se později shodli na tom, že nikdo z nás se v životě ještě takto nebál.
Zbytek stěny už byl v pohodě a jsme v sedle Petemskarte 2040 mnm a je 14:25 hod. Batohy dolů a jdeme vařit. Nálada skvělá, že je vše za náma, koluje slivovice a vaříme polévku . Dokonce i sluníčko hřeje o trochu více, tak je to paráda. Jarda K. hlásí "Hoši mě bolí nohy jak v posilovně první týden po silvestru". Zdolali jsme skoro kilometr převýšení. Po jídle poleháváme a odfukujeme.
Za hodinu vyrážíme, dnes už ne nahoru, ale pouze dolů . Vidíme daleko pod sebe, cesta je pěkná, sem tam se svezeme po šutrech, jinak nic náročného. Jdeme za roh jedné skály, druhé, třetí... chata stále nikde .
V pět hodin odpoledne jsme se dočkali, Hess Hute 1699 mnm. Každý jebnul s tunovým báglem o zem, sedáme na terasu a „funf mall bier bitte“. Škopky nám přinesli v krásných kryglech a hned si ťukáme . Dnešek je za náma a je co probírat.
Na chatě je trochu draho, asi o polovinu jako včera, objednáváme nocleh, vaříme před chatou a prokládáme slivovicí. V ešusích vrkají čaje, fazole, polévky, na stole se rozlamují studentské pečetě, oříškové čokolády a načínají máčené oříšky. Rakušáci čumí, nechápou, kroutí hlavou a usmívají se.
Zaplatili jsme docela slušnej ranec za dvě noci a dvě piva, jdeme se ubytovat . Je to místnost pro 12 lidí a nespíme sami, nějaké bágly už tady jsou. vybalujeme se, převlékáme a šup dolů do hospody . Sedáme dovnitř, venku už je pěkná kosa a zjišťujeme, že jsme opět spadli do kategorie "póvl". Někomu prostě škopky nosí až ke stolu, nás se nikdo ani nezeptá co si dáme. Se slovy "šulín rakouskej" se obětuje jeden z nás a jde k pultu. Piva platíme, jsou natočeny, ale zůstávají na barovém pultu a pomalu na nich padá pěna. Nedá se nic dělat, jdeme si pro ně. Náladu si nekazíme, zapařili jsme dvě piva, přihnuli si slivovice a jdeme spát. V naší ložnici už někdo tvrdě odfukuje, potichu leháme a pak už si nic nepamatuji. Ta únava je nejlepší prášek na spaní.

pátek, 29.8.2008
Budíček až v půl desáté, není kam spěchat, ráno v šest nám tady při oblékání šustili Rakušáci pytlíkama, kecali nahlas, prostě jako kdybychom s něma nespali v jedné cimře. Teď už je klid, pozvolna se probouzíme a heslo dne jsme zvolili: "není tečkovaná, jako tečkovaná". Myšlena náročnější trasa na mapě, označená tečkami, která nás včera pěkně vypekla.
Postupně se trousíme vyčistit si zuby a umýt. Z batohů pak vyndáváme nepotřebné věci, dnes se jde nalehko na nejvyšší kopec a pak se vrátíme zase na chatu.
Napřed se ale musíme najíst. Hned za chatou na mýtince nahazujeme vařiče a klohníme co batoh dal. Fazole s párkem , kolínka, čaj, polévky. Rakušáci zase pokukují, vo co nám jako de a proč to děláme.
Vše jsme narvali do žaludku a zjišťujeme, že to nebyl až tak dobrý nápad s tím přejídáním. Jakmile nám trochu slehlo, vyrážíme .
Mraky co byly na kopci zmizely, od chaty jsme omrknuli kolegy horolezce kudy stoupají a docela nás překvapilo, že je v té obrovské stěně cesta. Později jak jsme přišli pod horu, zjišťujeme že odtud to vypadá úplně jinak a stoupáme pomalu nahoru. Naše skupinka se trhá podle výkonností a přestávek, kdy občas někdo z nás sundává bundu, pije nebo fotí.
Lezení je stále kolmější a objevují se první řetězy a železa. Jsme rádi, že nemusíme řešit kudy dále, tak se jen pevně držíme a v klídku stoupáme nahoru. Podvlíkací hadry vlhnou, některé úseky ve stěně jsou skoro kolmé a je to pěkný zážitek. Obrovskou stěnu kterou jsme vylezli máme za sebou a nahoře se před náma otevřely další hory. Jsme docela překvapeni, jak je to ještě daleko a vysoko. Pod náma je vidět chata , kde spíme. Nedá se nic dělat, chceme nahoru, tak po malé přestávce pokračujeme.
Na vrcholu Hochtor (2360 mnm) jsme ve 13,15 hod. Na focení to moc není, ale aspoň na chvíli se vyjasňuje. Zažili jsme už horší výstupy, kdy po velké dřině jsme zažili na vrcholku jen mlhu a viděli jsme kousek před sebe. Dáváme vrcholové foto, zápis do knihy a Kamil načnul studentskou pečeť. Čokoládka dobrá, ale příště vemte kluci mléčnou, ta hořká mi moc neleze.
Chvíli jsme poseděli, pokecali, s Kamilem vyzkoušeli bivak a jdeme zpět. Oproti včerejšku jsme daleko klidnější, nebezpečné cesty jsou zajištěny, prostě není tečkovaná jako tečkovaná.
V 15,30 hod jsme zpět na chatě, živí a zdraví. Sedáme na terasu, dáváme si pivo , přioblékáme se. Na stůl vytahuji lovečák, objevuje se čokoláda, sýry, prostě jak na zámku. Plácáme to do sebe jedno přes druhé. Přicházejí odněkud Slováci, jen se s něma zdavíme, moc se k nám nemají a mizejí do chaty. Ani večer v hospodě se neukázali. Buď mají jeden bágl komplet plný kořalky, nebo jsou ty ceny pro špatně stravitelné jako pro nás.
Na večer jsme s přesunuli do hospody, dali si do nosu , probrali vše možné a šli spát. Naše místnost byla komplet plná a na kraji ležel starší pár Rakušanů. Vypadalo to že spí, ale jak jsme se mezi sebou v posteli bavili, tak ta starší Rakušanka prohlásila česky "tady se nedá vůbec spát". Všichni jsme naráz vyprskli smíchem, každej se lochčil vo sto šest a pak už se spalo.

sobota, 30.8.2008
Nastal den odjezdu. Někdy je smutnej, protože se nechce, někdy se těšíme, protože jsme se vyblbli a už ten adrenalin nepotřebujeme.
Je půl deváté, vstáváme a balíme. V 9,20 hod naposledy pohlédneme k hoře , jedna skupinová fotografie před chatou a sestupujeme do údolí.
Přibývá stromů, trávy, kamzíků a po hodině zastavujeme, abychom si udělali snídani . Naposledy vaříme čaj, polévku a kafe. Turisti co stoupají na chatu nás míjejí s úsměvem, při pohledu na ty hory nádobí a obrovských batohů.
Blížíme se k poslední tečkované trase a ta stála opravdu za to. Takto kolmou stěnu jsem ještě nelezl, byli tam řebříky, lana a chvílemi jsem se přímo pod sebe do hloubky několika set metrů. V těchto místech cesta moc neubíhala, protože do protivky chodilo docela dost lidí a museli jsme si dávat přednost. Objevila se i první hezká děvčata a kdo myslíte že to byl. Slovenky a Češky. (Když tedy vynecháme tu jednu Polku s hlubokým výstřihem). Sestup byl nekonečný, pořád v jedné stěně a když jsme se pak dívali zespodu , kudy to vede a viděli maličké postavy jak trpí ve stěně, bylo až neuvěřitelné, že to tudy někdo vymyslel. Někde po cestě byla cedule, že tato cesta se používá už sto roků.
Jsme dole, nejníže jak to jde, čeká nás ještě pár kilometrů podél mohutné řeky a jsme u auta. Jsou dvě hodiny. Ne moc vonící a několikrát propocené hadry ze sebe svlékáme a oblékáme si něco voňavějšího. Trochu pojíme a vyrážíme k domovu stejnou cestou.
Po cestě dvě zastávky, jedna už poblíž Brna na oběd a v devět večer vystupuji u domu. "Kluci ahoj a díky".

Výlet byl krásný, plný nezapomenutelných zážitků, hezkých i horších chvilek, vlastně vše, za čím jsme sem přijeli. Jedeme domů, těšíme se na svoje nejdražší a budeme čekat, až se zase objeví ten pocit a mrnění po těle, že je třeba vylézt mezi šutry.

Bilance:
Nevím jestli je to častým ježděním na kole a spinningem, který dělám dvakrát týdně, ale musím zaklepat, od letošního jara mně zmizely problémy s koleny a za celé hory jsem vlastně hůlky na opírání z batohu ani nevyndal. "Fazóna" byla tak dobrá, že za ty čtyři dny ani nebolely nohy. Kéž by to dlouho vydrželo.

Výdaje Hochtor 2008:
výměna euro - 2035 korun
nákup jídla 500 korun
pojištění 84 korun
benzin 500 korun
CELKEM 3120 korun


ZPĚT na hlavní stránku.