|
pátek, sobota, neděle 5. - 7. listopad 2010
Typická horská partička mě vyzvedává po osmé ráno v Blansku u Kauflandu v sestavě
Jirka C., Vraťa, Jirka K., Roman, Ondra, Prokop a Ščuk. Hned, jak se objevili v
zatáčce, začal jsem mít pocit, že to bude dobrý. Za oknem se frajeři zubili jak
prasklý cvek a byl jsem nucen si vyslechnout pár trapných fórků na moji osobu.
Jak to bývá, na této akci vzniklo přirozeným způsobem plno nových historek, např.
„relativně dobrý kafe“ na benzínce v Lipůvce, které zahlásil Roman, nebo Jirkovo
mlaskání ze spaní. Sodu jsme zažili také z Kuryho postřehů, které nás vždycky
dostaly. Ať to byla děvčata na koních, vraždírny na krajích lesa, atd. Čtenář
asi nechápe, ale pro nás jsou to indicie, až z toho bolí břicho.
Vzniklo plno památečních fotek, které už nám nikdo nevezme, natrefili jsme na
dobré počasí v horách, což je v listopadu velká výhra. Užili jsme si pěknou jízdu
„míšánkem“ minibusem CK MonMare, kde jsme během jízdy nenuceně požívali různé
tekutiny a přes veliká okna pozorovali krajinu.
K silným zážitkům patřila třeba vesnička Vyškovec, kde jsme měli možnost kromě
výhledu na Karpaty pozorovat postarší paní, která se stačila dopoledne tak
„vodstřelit“ před obchodem, že nebyla schopná stát na nohou.
Příjemná zastávka byla u Turčianských Teplic v Gaděrské dolině, kde jsme dali
zdravotní procházku.
Jo, zapomněl jsem na „Ščuka“. Tento vlasatý chlapec mého věku, mi jaksi přirostl k
srdci, hned při podání ruky. Kromě podání ruky jsme si během víkendu podávali ještě
různé druhy výpalků z ovoce a ve finále jsme si padli do oka v oblastích na vědecké
bázi, kdy jsme kolem půlnoci diskutovali o mechanismech historických mlecích strojků
na kávu.
Takže:
V busu bylo pohodlí a dostatek místa. Řidič a jeho závozník vypadali věrohodně, což
byla záruka bezpečné jízdy. Nikam jsme nespěchali, první zastávka byla u Buchlova a
na chvíli jsme tady zaskočili za motorkáře, kteří tady mají svoji základnu. Polívečka
bodla, ale i kolínko vypadalo dobře.
Zastavujeme na jednom z kopců a skenujeme Bílé Karpaty. Někteří kluci nebyli dlouho
venku, tak se předváděli, ale později jsme přešli k vážné. Ještě jedna kochačka pěkným
výhledem a pokračujeme.
Jak už jsem psal, pěkná dědinka v pořádném kopci byla Vyškovec, potom přejezd na
Slovensko a zastávka v Mošovcích a výlet do Gaděrské doliny. Parkujeme u památníku
a odtud start nalokat se lepšího kyslíku. Naše první společná fotka je ochuzena o
jednoho kamaráda, bylo frišno, tak se vracel do auta pro bundu. Nikoho jsme po cestě
nepotkali, ale kdyby se tak stalo, určitě by nás nikdo netipoval na turisty.
Po příjezdu na místo našeho odpočinku jsme měli za sebou 10 hodin cestování, takže je
vidět, že jsme v žádném případě nepospíchali. Po cestě byly kávičky, nákupy, kochačky
přírodou. V Mošovcích u Turčianských Teplic jsme si dali dvouhodinový výšlap Gaděrskou
dolinou, pěkně se vydýchali a pokračovali v cestě. Ale jen do Turčianek, kde jsme
pojedli v motorestu.
Další zastávka byla v Banské Bystrici, kde jsme si v obchodňáku dokoupili zásoby,
protože Jirka správně odhadnul, že u piva bude hlad.
Je pět hodin odpoledne a vystupujeme v obci Jasenie, kde máme ubytování. V krbu hoří,
rozdělujeme si cimry na spaní a scházíme se ve společenské místnosti. Je teploučko,
krájíme čabajku a točíme si první piva. Máme totiž i chlaďák s pípou. Večer začíná.
Jeho průběh je klasický, sranda, žrádlo, chlast, a protože je to bez bab, nikdo se
nechová nestandardně.
Je sobota ráno, scházíme se u snídaně, kávičky a piva. Na zápraží lokáme čerstvý vzduch
a také trochu slivovice. Padají dokonce návrhy, jestli je dnes nutné vyrážet na túru,
když to máme tak pěkně rozjeté. Po hodině ale vyrážíme naším transit busem a přejíždíme
na túru. Z auta vysedáme u motorestu Čertovina. Trasu vybral Roman, velitel cestovky,
nikdo mu do toho necafráme a kam ukáže, tam jdeme.
Do kopců funíme středně rychlým tempem směrem na chatu M.R.Štefánika a po pár hodinách
dosahujeme vrcholu.
Nahoře na chajdě pivo, jídlo, kávička a zase z kopce dolů na druhou stranu dolů na chatu
Trangošku, kam pro nás přijíždí Romča. Řádně znavení a částečně už vytrávení se vracíme na
základnu, kde pro nás majitel připravil dvě kačenky. Sice jsou duté, ale okolo kostí je
masa dost. K tomu plno ingrediencí, to prostě nemůžeme sežrat. Kolik se mně tak může vejít
do žaludku? Ještě jsem nezačal pořádně jíst a už jsem byl přežraný. Tohle nedám. Ostatní,
vzhledem k tomu že byli o hlavu vyšší a o padesát kilo těžší, jedli asi o hodinu déle.
Nakonec začali také vyvalovat oči, dál to prostě nešlo. Bylo to jako kdyby se tady natáčel
film „Bohouš II“.
Někteří kamarádi se odplazili do postele, s trapnou výmluvou, že si jdou na chvíli lehnou.
Viděl jsem je až ráno. Pár nás zbylo u stolu, partička řídla a zbyli jsme dva. Já a Ščuk.
Ač znaveni, nechtělo se nám na kutě. Tlachali jsme voloviny a nakonec přešli k našim
největším koníčkům. Ščuk ujíždí na kafemlýncích a já zase na smírčích křížích. Kecali
jsme asi do dvou do rána a pak to seklo i s náma.
Je neděle ráno, probouzíme se poničení a už to není ono. Vše jednou končí a i my začínáme
poklízet, balit, nosit do auta a loučit se s majitelem. Sedáme do auta a vyrážíme k domovu.
Na chvíli ještě zastávka v Tatranské Poliance, procházka v ulicích stojí určitě za to, pokud
se zde někdy ocitnete.
Sranda slábne, hlavou pronikají myšlenky, že ráno musíme do práce a co nás všechno čeká.
Stálo to ale za to, a snad bude někdy možnost vycestovat v této sestavě.
|
