Malá Fatra 2008

pátek 17.10.2008 - neděle 19.10.2008

I zrodil se v hlavě nápad, udělat si pěkný výlet ve větších horách. Aby byl krátký, kvalitní, výživný a nemuseli jsme si brát dovolenou, ani jít dříve z práce.
V pátek nasedáme ve tři hodiny v Brně do auta a vyrážíme ve čtyřech (Lea, Veronika, Jarda a Priba) na Slovensko do Malé Fatry.
Privát Balát ve Śtefanové, který jsme zvolili na přespání nám nebyl neznámý. Vyzkoušeli jsme jej už dvakrát, při zimním přechodu v roce 2003 a v roce 2005 .
Šerpou pro tento výlet byl zvolen Jarda , má nejvíce škol a nejvíce nadupaný nohy .
Jarda naplánoval, že by to nemělo být nic náročného, protože holky jedou do hor chodit poprvé a byla by škoda jim to hned zprotivit. (málem se nám to ale povedlo).
Cesta po dálnici ubíhala, kromě zácpy dvou aut a jednoho motorkáře . Nebylo to ale nic hrozného, znám daleko horší zácpy, třeba z čokolády.
Jaroslav jel tak bravurně, že nám musela uvolnit cestu i tato popelnice .
Na jídlo zastavujeme v Bečvě a ejhle, náhodička jaxviňa. Do hospody chvíli po nás vchází kamarádi z Kunštátu. Nepozorovaně se přibližuji a fotím jejich údiv . Jedou také brázdit Malou Fatru a nocleh mají 5km od nás v Těrchové.
Z Bečvy pokračujeme už za tmy, u Źiliny si užíváme nové dálnice. Ve Varíně na chvíli zastávka u kamaráda z vojny, potom ještě dvacet kilometrů a jsme ve Štefanové.
Rozsutec na nás vykukuje ze tmy , holky zvážněly a Lea se ptá, jestli to fakt myslíme vážně? Přivítali jsme se s majitelkou privátu, ověřil jsem si jestli si nás z dřívějška pamatuje, ty lumpy co měli pětilitrovou utopenců a popíjeli slivovici, hned byla v obraze.
Cimra na spaní je nádherná a to je důvod k oslavě . Štamprlátka jsou na stole, něco na zakousnutí a začal dobrodružný víkend. Pojedli jsme, popili, Jarda se pochlubil novým foťákem a šli jsme vedle do hospody. Zavíralo se v deset, tak jsme stihli jen dvě piva a už jsme zase na pokoji. Zkoušíme ještě griotku, ferneta, přikusujeme hermelín a spát se nějak nechce. Nakonec ale nic jiného nezbývá.

Sobota, 18.říjen 2008
Je před osmou, vstáváme a kompletujeme bágly. To že zase nesu plno věcí, které potřebovat nebudu , zjistím až za dva dny.
Po deváté hodině vyrážíme , dělá se hezky, teplota něco nad nulou. Vylezl i krásný mlok invalida , chybí mu levá přední noha. Nic teplého na sebe neberu, hned za barákem se to zvedá a z kopce to bude až z Rozsudce. Plán zní, nahoru přes Jánošíkovy diery na Medzirozsutce, nahoru na Rozutec, druhou stranou dolů, Chleb, Stoh a na chatu pod Suchým. Kdo zná, ví že to není žádná prdel. Jardovi a mně to jaksi nedošlo.

Dierami to bolo zase fasa, krásná příroda, voda, žebříky, padající listí. Na děvčata jsme pořád mluvili, aby jim ty „šprušle“ nepřipadly nebezpečný. Holky se jistily a pomalu stoupáme. Jediný větší problém zatím byl, že jsem si při přenastavování foťáku polil kalhoty griotkou. Chudák Jánošík, jestli tohle všechno lezl po skalách, tak klobouk dolů. Je tady krásně .
Jsme nahoře na rozcestí, je zde už kosa, dávám zimní cyklobundu, holky i rukavice. Zkouším přemlouvat Járy že by jsme mohli vrchol vynechat, protože už je dost hodin, ale bylo zamítnuto. Odpověď zněla: „Plány se nemění!!“
Hezké to tu je, ale hrozná štreka před náma. Duníme nahoru a objevuje se sníh . Je to pěkně prudký a tempo je pomalé. Za chvíli končí stromy, kleč a otevírají se skály . Počasí nádhera, nefouká a svítí sluníčko. Co víc si přát.
Na chvíli jsem zaujal první pozici výstupu. Cesta se rozdvojuje, volím tu levou. Jako obvykle to bylo špatně. Dostali jsme se do kleče, s batohem nešlo projít a sníh z haluzí padal za krk. Sranda byla, že později jak jsem se ohlédl nás okopírovalo asi deset dalších lidí. Jsme skoro pod vrcholem a jsou tady trochu složitější místa20081018121_jd a finále je s řetězem. Na Leu to nějak dolehlo a nechtěla jít dále, že tady počká. Uvědomila si, že bude muset jít i dolů a že to nedá. Chvíle přemlouvání a lezeme dále. Do boku už se ale nedívá, jen na cestičku pod nohy. Jaká škoda, výhled je nádherný .
Jsme nahoře, poslední metry a vrchol je tady. Jarda s Veronikou jsou už taky nahoře . Následoval zajímavý rozhovor s Leou, která si na vrcholu čupla a koukala do země. „Lei je Ti zima? Je, ale oblékat se teď nebudu. Nemáš žízeň? Mám ale teď nic pít nebudu. Na jídlo něco chceš? Já tady jíst nic nebudu. Nechceš udělat fotku tady u toho kříže. Já se fotit teď nechci. „
Ten strach z té výšky byl asi veliký, jen jsem se modlil, aby se nepodívala doleva, jak lidi slézají po řetězech z Rozsutce dolů.
Nakonec jsme ale fotku dali a strach malinko polevil . Lezeme dolů, zezačátku pomalu a na jistotu .
Za hodinu jsme dole, je 14 hod a čeká nás další štreka. V rychlosti jíme, sedli20081018169_jd jsme si asi na deset minut a pokračujeme.
Tentokrát obcházíme pořádný kopec lesem po vrstevnici. Sice nemusíme šplhat nahoru, ale zato si pořádně užíváme bláta a kluzkých kořenů . Cesta bez výhledu lesem je nekonečná. Jsme skoro u konce a do protivky potkáváme manželský pár. Chlap jdoucí na špici se pousmál, ale dáma je evidentně vytočená, že se jí zašpinily topánky, ale to ještě neví, že v tomto marastu ji čeká ještě hodina cesty.
My už ji máme za sebou, z lesa jsme venku a scházíme prudký kopec , abychom se zase šplhali nahoru . Dole na rozcestí opět malá přestávka na jídlo a stoupáme. Sluníčko hází nádherné stíny , pod náma chata Na grúňi a my se dostáváme na hřeben . Konečně to nebude už tolik nahoru a dolů. Začíná foukat, ochlazuje se, ale za ten výhled to stojí . Viditelnost je dobrá, opar je až někde v dáli, tak si to užíváme.
Blížíme se k cíli a začínáme mít dost. Už se docela těšíme na chatu a nikomu se už nechce šlapat. Střídavě nás různě bolí kolena, ale ten pravej masakr nastal na rozcestí, odkud jsme začali scházet na chatu pod Suchým. Při každém kroku bolela kolena, máme dost a postihlo nás to všechny. Lea psychicky na dně, protože dva měsíce léčila bolavá kolena z bicyklu a stejné bolesti se jí teď vrátily. (Naštěstí po dvou dnech jsme měli všichni kolena pořádku a bez následků) Za 45 minut jsme na rozcestí a cedule hlásí, že ještě 8 minut k chatě. Ten kdo to měřil byl buď nalitej, nebo původní chata vyhořela a novou postavili o kilometr dále. Osm minut bylo už dávno pryč a my jsme pořád v kleči a navíc se setmělo. Ale nakonec jsme se dočkali a se setměním nám to vyšlo na chlup.
Vcházíme dovnitř, je tam teplo ale plno . Nekteří dokonce neskrývali radost , že nás vidí. Nahlásili jsme nocleh, složili jsme si věci do cimry pro 8 lidí a jdeme do hlavní místnosti na pivo. Po pivu hned jídlo a dáváme se dohromady. Trochu jsme to s tou délkou a převýšením dnes přehnali. Třešňovku máme vypitou, dopíjíme slivovici a u pultu si kupujeme hořec s borovičkou. Je po desáté hodině, poslední objednávka a jdeme spát. Během večera stále přicházeli noví lidé, kteří ty poslední dvě hoďky šli po tmě. Dokonce poslední dvojice už nemá kam ulehnout, takže se srazily stoly, zametla zem, dali staré matrace a výletníci ulehli na zem. U nás bylo v ložnici taky plno, naše děvčata z toho byla docela nervózní, tolik chlapů pohromadě v ložnici ještě neměly.
V noci bys spadnout špendlík určitě neslyšel. Někdo chrápal, někdo hekal, někdo šel na záchod, z někoho vyšel vzduch přímo v ložnici, občas se někdo napil z petky vody. Mně dokonce k ránu zazvonil na mobilu budík a jak jsem jej v panice vypínal, spadl mi z postele. Je tady ráno, ale vstávají jen ti, co mají před sebou delší štreku. My vyspáváme a vstáváme až poslední. Na snídani už skoro nikdo není a personál začíná uklízet po té hordě lidí. Pojedli jsme a vyrážíme také. Kolena bolí, nikomu se nechce, tak je změna plánu. Od chaty jdeme do kopce po značce a pak přímo k lanovce ve Vrátné. Marné je Jardovo volání, že se podíváme aspoň na Kriváň. Tak jdou jen turisté, co vylezli z lanovky a které do protivky potkáváme. Směšně působí zamilované páry, co se drží za ruce, v tenké bundičce, bez čepice a s foťáčkem. Nahoře u rozcestníku totiž pořádně mrzne a fouká, no a na Kriváni se opalovat asi taky nedá.
Jsme u lanovky a jdeme do bufetu. Cedulka že mají presíčko zní lákavě. Dvakrát prosím. Obsluha se usměje a z obyčejného automatu má dva kelímky natočené co by dup. Vypláznul jsem 70 korun, polknul a šel si sednout. Pokecali jsme, sedli na lanovku a užívali si cestu dolů za plexisklem. Byl to první sestup kdy nás nebolela kolena.
Dole jsme se našlápli na značku a lesem to vyduněli k chatě Na Grůni . Chvíli si užíváme sluníčka a čekáme na jídlo. Naposledy sestupujeme do Štefanové a také naposledy koukáme na ikonu Malé Fatry Rozsutec . U auta se převlékáme, je jedna hodina odpoledne a vyrážíme domů.

Výlet byl pěkný a nezapomenutelný zejména pro holky, které vyrazily pěšky poprvé do hor.

Lea s Pribem a Veronika s Járem.

ZPĚT na hlavní stránku.