|
26. říjen 2006, čtvrtek
Trvá to někdy celý rok, než čtyři chlapi sladí termín na jeden víkend. Loni to dokonce vůbec nevyšlo,
takže tato sestava vyráží do Smokovce po dvou letech.
Start měl být v deset, ale o hodinu se to posunulo. Klasika, ani mě to nepřekvapilo. V tomto složení
se nebude spěchat až do neděle.
Vyrážíme Priba, Vraťa, Zdena a v Blansku nastoupil Břeťa. Cesta přes Jedovnice a Vyškov, v půl druhé
jsme v Rožnově. Tady jsme si dali pauzu a koupili si jídlo. Sedli jsme si v hotelu na terasu na kafíčko
a pivo. Vedle u stolu seděla Veronika Žilková s Postráneckým a spol. Na Žilkové byla na první pohled
vidět obrovská energie, se kterou asi vše zvládá. Protože jsme vyrazili do hor, měl jsem sto chutí se
jí zeptat, „jak bude zítra“, ale „jak“ ji znám, určitě by řekla: „Zítra bude taková mlha, že i ptáci
budou chodit pěšky, dobrou noc..“.
Hodinová pauza, dvanáctka chutná skvěle a vyrážíme dále. Přejezd hranic v 15 hod a v 16:30 máme kousek
za Martinem po ftákách. Těsně před náma se stala vážná havárka a totálně zablokovala silnici. Stojíme
hodinu v zácpě a za další hodinu a čtvrt jsme se pohli popojížděním v koloně o 3 kilometry. Je tma a
my naštvaní, že po cestě do hor neuvidíme holé kopce po loňské vichřici, na což jsme byli zvědaví.
Nedá se nic dělat, pořád jsme na tom lépe, jako ti z havarovaného auta.
V osm jsme na místě, vila Paula ve Starém Smokovci se nám zjevila ve své plné kráse a byla vidět ze
všech stran. Z velikých smrků kolem domu zbyly jen vyvrácené pařezy.
Žádné velké vybalování, jen jsme hodili věci na pokoj a hned vyrazili do „Tatry pubu“, řádně nadržení
na atmosféru a pro nás příjemné prostředí. Bylo docela plno, tak jsme sedli
na barovky k vysokému stolečku a pozřeli pár dvanáctek, po čtyřiceti korunách. Na jídlo nic neměli,
tak jsme si dali na hlad aspoň slané oříšky. O půlnoci jsme to utnuli a hurá na barák. Na pokoji
žrací orgie, objevila se sekaná, slanina, různé druhy sýrů, ráječkovský chleba, okurky, kozí rohy a
aby to v nás v noci „nevrklo“ předešli jsme tomu slivovicovou prevencí. Ono totiž to jídlo na stole
vypadá pěkně, uceleně a uhlazeně. Jenže, když je sníte, tak se to vše do sebe „sblemtá“, „sňuhňá“,
„sčvachtá“, „spatlá“ a je z toho jedna velká „guča mišmaše“, která kvasí, zdouvá, vrká, brumlá a má
tendenci řídnout a rozpínat se. No a na tohle je právě dobrá takováto slivovice. Nalejete ji do malé
„šťopečky“, aby jí nebylo moc a v pravidelných intervalech ji posíláte do žaludku. No a ta malá
slivovička tam vlítne a v tom maglajzu udělá takovej mazec, že ty zdouvající se bubliny zničí,
šťávy zneutralizuje a vy se pak v noci neposerete.
Usnuli jsme spánkem zaslouženým, snědli hodně dobrot a vypili nemálo slivoviček.
Začala dovolená.
27. říjen 2006, pátek
Dávno před budíčkem, už jsem slyšel Břetě, který se potichu oblékl, nachystal do hor a šel se podívat
po Smokovci, než vylezeme z betle. V půl osmé jsem si dal budíček, další dva kamarádi ještě dlouho
pospali. Vyrazil jsem ven a u nádraží našel Břetě. Dali jsme si na nádraží pivo, preso a počkali na
Vratě se Zdenem. V bufetu si dali míchaná vajíčka a v deset start do hory.
Jenže jsme došli jen do hospody, kde byla pěkná terasa. Sluníčko nádherně svítilo, tak jsme neodolali
a dali si pivo s kávičkou. Vraťa vytáhl své oblíbení doutníky a hodinku jsme relaxovali. Potom už,
ale fakt vostrej start a v jedenáct vyrážíme. Jdeme po silnici směr Lomnice a v Tatranské lesné
odbočujeme do kopce. Po cestě nestačíme žasnou, co tady nadělala vichřice. Dřevo je vytěženo a odvezeno,
ale pahýly vyvrácených pařezů působí hrozně. Zkoušíme jít podél potoka nahoru, ale díky popadaným
stromům je to stále těžší, tak raději jdeme na cestu. V jednu jsme na Bilíkové chatě a ta vycházka
byla trochu jiná než jsme zvyklí. Tam, kde prolétla vichřice, byla vlastně mezi neodtěženými stromy
vyřezaná motorovou pilou cesta a tudy jsme šli. Stromy zůstaly tak jak lehly, technika se sem
nedostane a těžba vrtulníkem prostě vše nestíhá. Po pár kilometrech to, ale skončilo a dostali jsme
se do normálního lesa. Z toho každodenního mumraje, je to pohlazení na duši.
Na chatě jsme si dali polévku a pivo. Jen trochu nechápeme, že se neobsluhuje venku na terase. Venku
je totiž nádherně, máme triko s krátkým rukávem a Vraťa má kraťase.
Hodinka posezení a ve dvě pokračujeme. Po Magistrále jsme přešli na Sliezký dom, trvalo nám to 3
hodiny. Ani se nezdržujeme a jdeme hned dolů, blíží se tma. Poslední 3 km jdeme po tmě a cíl je v
Tatranské Poliance. Cesta byla nekonečná. Tady jsme sedli do hospody kousek od nádraží a byli
příjemně překvapeni z dobrého jídla. K tomu dvě piva a ve čtvrt na devět odjíždíme vlakem do Smokovce.
Další cesta vede do Tatry Pubu, kde jsme vydrželi do půlnoci. Všem je dobře, jen ne Pribovi. Má zimnici,
podivně otlačené nohy kolem kotníků, pivo mu neleze a zkouší becherovku. Je to, ale spíše utrpení než
posezení za odměnu. Klouby bolí a každá cesta na záchod vypadá, jako by dnes obešel celé Tatry.
Ostatní se, ale baví, Břeťa dělá dokonce z radosti na podlaze parakotoul, to když na stupínku opře
jednu nohu od židle do prázdna. Na chvíli vše zmlklo a všichni čekali jestli to přežil. Břeťa je,
ale mistr daleko horších kousků, takže tohle na něj bylo dost suchý. Zvedl se, sednul na židli a
dělal jakoby nic.
Po půlnoci leháme do postele, beru acylpyrin a mám divoké sny.
28. říjen 2006, sobota
Vstáváme v devět, Břeťa jako obvykle vyrazil dříve a scuka s ním máme v deset u bufetu. Už má i přečtené
noviny. Dáváme kapustnicu a jdeme do včerejší hospody hned vedle v zatáčce. Preso a dva grogy jsou super
a nikam nespěcháme. Opět sedíme na terase, ale je chladněji a dešťové přeháňky. Vyrážíme až v jednu.
Břeťa to psychicky nevydržel a vyrazil už před hodinou, dnes jde sólo.
Jdeme klasiku přímo ze Smokovce, ve 13:45 jsme na Hrebienku, ve 14:50 u Zamkovského chaty na rozcestí.
V 16 hodin přicházíme na Skalnaté pleso, přioblékáme se a na terase dáváme horký čaj. Z našich zásob je
na řadě slivovice, tak dáváme po kalíšku. Vedle nás se chovají Poláci jako prasata a mají docela popito.
Slézáme podél lanovky dolů a zase závodíme s tmou. V šest jsme u Hotelu Praha v Tatranské Lomnici.
Jdeme dovnitř v zašvihaných botách, po červeném koberci a sedáme do křesel, ve kterých mně není vidět.
Pinkl naznačuje, že jsme na soukromé akci doktorů, ale když už sedíme, tak že nás tam nechá. Dáváme si
pivo za 80 a preso za 70, jako doktor ale nevypadám, mám moc dělnickej ksicht. Prostředí super, vyzkoušet
se má všechno, tak házím do okolí chirurgické pohledy. Po hodině jdeme dále.
Na nádraží kupujeme lístek a hned vedle objevujeme hospodu Starej mami. Je to opravdu objev a necháváme
si ujet vlak, odjezd posouváme na půl desátou. Víme, že na nás někde čeká Břeťa, ale laskavý úsměv
obsluhy, profi chování, pružnost skloubená s lehkostí, úžasná nabídka jídel, tomu se prostě nedá odolat.
Pivo dvanáctka, vynikající jídlo, kafíčko, doutníček, to všechno je jako v pohádce. Hned vedle vlaková
stanice a do Smokovce je to kousek. Prostě ideální místo pro posezení a večeři. Zřejmě tady do budoucna
nejsme naposledy.
Už je čas, tak rychle balíme, ještě jednou chválíme personál a odcházíme. Venku na nás mávají koncová
světla našeho vlaku a my zjišťujeme, že jsme v řiti. Stojíme na silnici, začíná být kosa a zdechl tady
pes. Vidět projet auto, je tady úplný zázrak. Projel taxikář, něco signalizoval a zase zmizel v zatáčce.
Za čtvrt hoďky se, ale objevuje a my nasedáme. Za pár minut jsme ve Smokovci a nemrzí nás ani tučné
cestovné. Takovým tempem kdyby naskakovaly koruny do portmounky každému, to by bylo na světě krásně.
Na jistotu jdeme do Pubu a Břeťa nezklamal. Je první koho vidíme. Z toho dlouhého čekání se tady
skamarádil snad i s kotelníkem. Dáváme si pivko a příjemně se uvelebíme. Začíná totiž DVD s kapelou KISS,
která mně líbit se velice.
Poseděli jsme dvě asi hodiny a šli do postele. Obsluha v Tatry pubu je letos na katastrofální úrovni.
Některé mladé kočky by měly říct majiteli Gálfimu, že je to nebaví a uvolnit tak místo někomu, kdo má o
to zájem.
Dnes už jsme měli dost, tak žádný lumpačení, na slivovici nebyla nálada, ale Vraťa měl výbornou třešňovku.
Dali jsme si na košt a šli spát.
V noci jsem opět chytil zimnici, že jsem si přes peřinu dal ještě bundu do hor. Navíc mě tak bolely
klouby, ze jsem nemohl dojít na hajzl. Dobrá nálada byla fuč, léčím se acylpyrinem.
29. říjen 2006, neděle
Vstávali jsme v devět, v noci se měnil čas. Břeťa je sbalený, nachystaný k odjezdu a už hodinu chodí
po Smokovci. Vše jsme narvali do báglů, zaplatili ubytování a jeli do bufetu na snídani. Potom přešli
do naší oblíbené hospůdky v zatáčce a dali si kafe a grog. Ve čtvrt na jednu start, po pár kilometrech
zastávka u řeky a nasbírali jsme si pár pěknejch šutrů na památku. Skoro celou cestu až k nám leje.
Zastávku jsme si udělali ještě na Pustevnách a dali si večeři. Po cestě domů se mi nemoc rozjela do
dalšího stádia, v puse jsem měl pocit jako by se mi začaly dělat afty. Hrozně to svrbělo a stále se
to stupňovalo. V sedm večer doma, unavenej a spokojenej. Nemoc, ale pokračovala, jazyk plný bílých
bradavic a po těle veliké červené fleky. Druhý den radši dovolená, návštěva doktorky, která řekla
že se s tímto nesetkala. Zatím, ale žiju, jinak by jste tohle nečetli, ale bacha, hory jsou strašně
zrádný.
Výdaje:
840,- Kč ubytování
40,- Kč vlak
70,- Kč taxi
20,- Kč pojištění vrtulník
500,- Kč pojištění na 4 dny
100,- Kč nákup jídla cesta
800,- Kč benzin
1500,- Kč hospody (pivo, jídlo)
ZPĚT na hlavní stránku.
|
