MOJE PRVNÍ HORY - WATZMANN 2001 - NĚMECKO

Čtvrtek 4 října 2001
Budíček v šest, spáchal jsem hygienu, sbalil do batohu nabíječku a kameru, do pekárny pro chleba a v sedm pro mě dojeli kamarádi horalé. Kamil Nejezchleb, Zdeněk Štelcl a Michal Kamas který řídil a přijel ze Vsetína. 
Cesta: Brno, Lechovice, Znojmo (tady se nechal ještě Michal pojistit), potom Chvalovice přechod do Rakouska (9:15hod – 115km) a dále směr Tuln a odtud najeli na dálnici. Po dálnici jeli asi 190km až do Salzburku. Odtud točili na Salzburg Sud do Německa. Už asi půl hodiny prší a déšť houstne. Po pár minutách projeli přechod do Německa a díky volnému průjezdu jsme si jej málem ani nevšimli. Na hranicích hlásí tachometr 465km. Při vjezdu do národního parku u Konigsee bylo veliké parkovište a taky za veliké love, objeli jsme je mezi chaloupkama a dostali se až přímo k jezeru na parkovište k hotelu. Parkoviště bylo jen pro hosty co jsou ubytováni. Stála tady pouze 3 auta, doplnili jsme parkoviště ještě o naše, nikdo nevopruzoval tak jsme zůstali. Hned 50 metrů od nás byla bobová dráha kde veliká tabule hlásala, že se tady pojede v roce 2004 mistrovství světa. Protože pršelo, šli jsme se projít na druhý břeh jezera kde bylo centrum se stánkama, obchodama a ubytováním. Byla tady spousta chalup přímo na vodě kde jsou zaparkovány parníky na převoz lidí po 8 km dlouhém jezeru. Hledali jsme informace, ale bylo zavřeno. Za hodinu přestalo pršet tak jsme se vrátili k autu a připravili se že vyrazíme. Borci mě udělali inventuru v batohu protože jsem ho měl moc těžký a vyházeli mě plno věcí. Kamil se u toho hrozně řechtal a vždycky všem ukazoval co mě vyřazuje. Zdena Štelcl mě ještě přemlouval jestli nechci nechat v autě i kameru, že nechápe jak chci nahoře na skále točit. Nedal jsem se a nakonec všichni dodatečně ocenili, jaký to byl dobrý nápad všechno natočit. Tady se vlastně začala psát historie vzniku „Televize Priba“. 
Poslední fotka u auta, kdybychom se nevrátili a vyrazili jsme. Start ve 3 hodiny odpoledne. Stoupali jsme podél bobové dráhy a pak jsme zkusili jednu úzkou cestu do lesa. Podle značek zatím nejdeme, nechtělo se nám to obcházet a zacházet si. Cesta se prudce zvedla a začali jsme ze sebe všechno svlékat protože jsme pěkně propouštěli. Díky 15 kilům na zádech jsem začal tušit že to nebude v budoucích hodinách taková sranda jak jsem si představoval. Do kopce jsem nijak nespěchal, každé zrychlení pěkně vysilovalo. Stoupali jsme plynule a za chvíli se to tak zvedlo, že už to bylo jako bysme šli po schodech. Všude plno kořenů a taky občas bláto po dešti. Stoupám v úplně nových vietnamských teniskách a zištuji, že takhle čisté asi za chvíli nebudou. Boty na hory co jsem si půjčil od Míry Holíka z Boskovic mám připevněné na batohu. Nakonec jsem ve vietnamských teniskách odchodil celé 4 dny a nechápavě kroutili hlavou i němci nahoře na horách, když jsem jim oznámil v čem jdu.
Po první hodině výstupu jsme došli k chatě kde byl první výhled z lesa dolů, ale bylo dost mraků takže protější hory byly špatně vidět. U chaty jsme dali pauzu a potom pokračovali dál. Šli jsme lesem po hřebeni a oceňoval jsem každý kousek roviny. Šli jsme další hodinu a trochu jsme si zašli. Potom se dostali na širokou šotolinovou cestu a šli pořád do kopce. Přišli jsme na planinu kde byl malý kostel a pár chat s hospodou k rekreačním účelům. Asi poslední místo kam se šlo dostat z druhé strany autem. Viditelnost už je dobrá takže jsme viděli na Watzmannfrau, což je hora hned pod Watzmanem, která nám později připadala z vršku jako větší šutr. Na planině jsme dali traťovku a rozhodli se že ještě kousek půjdeme. Nikomu jsem se do toho nepletl, jako nezkušený turista jsem dělal co mi řekli. Šli jsme lesem po úzké cestě a bylo těsně před setměním. Na spaní to nebylo ale už nás tlačil čas tak jsme zastavili a začali hledat nocleh v okolí cesty. Nakonec jsme našli převis pod menší skálou, aby na nás nepršelo. Bylo to trochu z kopce tak jsme si nanosili pod nohy veliké balvany abychom v noci neklouzali se spacákem dolů. Rychle jsme si nachystali nocleh a najedli se. 
Po setmění jsme zalezli do spacáků protože začala být pěkná kosa. Zdena s Michalem hned usnuli, já s Kamilem jsme vzpomínali na mistrovství republiky v cyklistice v Ráječku které jsme pořádali. Popíjeli jsme ve spacáku kořalku a zajídali sušeným ovocem. Bylo docela zajímavé střídat becherovku se slivovicí. Leželi jsme ve spacácích nalepení na sobě a moc pohodlné to nebylo, pořád jsem sjížděl dolů. Docela mě lezlo na nervy jak borci chvílemi zachrápali, asi je netlačil do zad šutr jako mě, který nešel vyhodit protože byl součástí skály. Kamil za chvíli zalomil a já jsem se trápil protože bylo teprve půl deváté a já nebyl zvyklý tak brzo usínat. Navíc mě štvalo že nejsem unavený, což by spaní pomohlo. Nakonec se mi podařilo zalomit, ale v noci jsem se pořád budil a pořádně usnul až k ránu. 

Pátek 5 října 2001 
Ráno jsme vstávali v půl sedmé, Zdena udělal v ešusu hráškovou polévku a pojedli ještě něco s chlebem. Byla mě pěkná kosa. Sbalili jsme spacáky, narvali věci do batohu a připravili se na cestu. Nechápal jsem po sbalení karimatky, jak jsem se na těch šutrech mohl vyspat. Hned od začátku bylo stoupání dost prudké a za chvíli jsme se zase vysvlékali. Vylezli jsme z lesa a začalo stoupání po skále, místy s úchyty z drátů a řetězů. Za chvíli jsme šli už jen v kraťasech a tričku. Nad náma byla vidět hospoda Watzmanhaus a nad ní kousek hory Watzmann. K hospodě jsme ještě stoupali 1,5 hodiny. Před hospodou dali malou pauzu a vychutnali si z terasy krásný výhled. Pěkně tam foukalo a trochu jsme se přioblékli. Pojedli jsme a šli do finále. Skončila poslední civilizace ve výšce 1800 metrů a čekal nás výstup do 2713 m. Kus nad náma jsme viděli pár horolezců jako malé tečky a krásně jsme si podle nich srovnali jak je hora obrovská. Zezačátku bylo stoupání mířnější ale za chvíli už to byla pěkná stěna. Šli jsme podle značek na kamenech ale někdy nám značka úplně zmizela a narazili jsme na ni po pár desítkách metrů. Tráva už nikde nebyla a začínala bílá místa se sněhem. Bundy jsme dali zase dolů protože to byla zabíračka, akorát jsem si dal na holou štryclu cyklistický šátek, aby mě nenafoukala. Později vítr nahoře ustal. Po 45 minutách jsme si na sebe dali lázo s karabinama, protože bylo první místo na uvazování. Řešili jsme to pouze dračí smyčkou pod paže a na druhý konec karabinu. Nacvakli jsme se na železa a pokračovali. Počasí je nádherné, nedovedu si představit kdyby bylo o 10 stupňů méně a vítr se sněžením nebo deštěm. Stoupali jsme už dost těžce a pomalu, už to nebyly ani schody ale prudké výlezy po velikých šutrech. S 15 kilovou zátěží na zádech to byl pěkný nápor na nohy. Docela mě deptalo když jsem vytáhnul kameru, nadělal pár záběrů a musel borce dohánět. Vzduch docela řídnul tak jsem z toho měl pěknou „děvenku“. Foťák jsem radši nechal v klidu. Sundání a nasazení batohu byla práce navíc a nevěděl jsem co mě ještě čeká. Když jsme se dostali za horizont, objevila se před náma další štreka, tentokrát skoro už celá po sněhu. Sníh byl zmrzlý na kost a chodili jsme ve vyšlapaných stopách. Byl jsem rád že vietnamské tenisky na sněhu drží, občas to pode mnou nevypadalo dost příjemně a asi bych se těžko něčeho zachytil. Na nebezpečí si ale člověk rychle zvykne, což ale nepřidá na opatrnosti. Dosáhli jsme prvního vrcholu o kterém jsme si mysleli díky kříži že je nejvyšší, ale po další hodině stoupání byl teprve pravý vrchol Watzmanna. Na prvním nižším vrcholu jsme narychlo pojedli pár traťovek, dali fotku, něco natočili a pokračovali. Na vrcholu jsme to zapíchli na půl hodiny a pořádně se najedli. Až jsme potom pokračovali dále, hned za rohem jsme na vrcholu objevili boudu na vyspání kterou jsme předtím neviděli. Kousek od nás jsou tři němci, snažili jsme se s nima trochu pokecat kam jdeme ale za moc to nestálo. Na kokotiny jsem ale nezapomněl a dal jsem vrcholovou vsuvku. Přišel jsem k nim a hlásím. „Guten Tag. Meine name ist Reinhold Messner. Ich habe vietnamische schuhe, vietnamische socke und vietnamische shorte hose“. Borcům to hlava moc nebrala, smáli se, ale v duchu si asi představovali jak bych jim zalízal pod jejich péřovky, kdyby se zatáhlo a začalo sněžit. Kořalky si s náma ale cucli a my pokračovali. Další cesta byla daleko obtížnější a pomalejší. Bez pomoci rukou už to nešlo. Museli jsme se každou chvíli uvazovat a chvílemi to byly prudké sešupy nebo skoro kolmé výlezy. Když jsem se podíval před sebe, vůbec jsem nechápal kudy půjdeme. Skoro celé jsme to lezli po hřebeni takže se nám naskytnul i nádherný výhled na druhou stranu do udolí s obrovským řečištěm. V dálce bylo vidět jak jsou Alpy obrovské a bylo vidět na Grossglockner. Některé úseky byly bez úvazů, které bych tam velice rád viděl a pěkně mě tam lepilo. Nejkritičtější místo bylo asi 20 minut za vrcholem kde nebylo nic na uvázání a asi 10 metrů jsem objímal skálu a zkoušel pevnost každého výstupku. Tam mě přešly všechny kokotiny co jsem po cestě dělal a dorazil mě Zdena Štelcl, který se v těchto místech zastavil, napřímil se a sundal si bundu. Každý máme asi jiné měřítko na nebezpečí. Pod náma pár set metrů volným pádem, stačila malá chyba a bylo by vystaráno. Humor mě tam úplně přešel a chvílemi jsem měl strach se podívat dolů a promýšlel jsem každý krok. Od té doby jsem byl docela nervózní co nás ještě čeká. Od vrcholu jsme lezli asi 45 minut a potkali do protivky samotného horolezce. Chvíli jsme se domlouvali, řekli jme mu že chceme pokračovat pořád dále. Zahlásil nám že tam kam jdeme je to dost nebezpečné, že je tam nový zmrzlý sníh a žádné úchyty. Navíc s těžkýma batohama nám to nedoporučoval. Řekl že máme dvě možnosti, „tam“ a ukázal na cestu zpět, anebo „tam“ a ukázal na nebe. Bylo mě to docela jasný, a vše umocňovala jeho zakrvavená kolena. Chvíli jsme se s Michalem, Zdeňkem a Kamilem domlouvali a nakonec jsme to otočili zpět. Moc se nám nechtělo protože jsme měli naplánovanou pěknou trasu dokola po hřebenech a ke zdolání nejobtížnějšího úseku nám zbýval už jenom kousek.
Cestou zpět jsme se dostali zpět na vrcholek Watzmana kde jsme se potkali s dalšími dvěma němci. Pokecali jsme s nima přímo na vrcholu a popili kořalku. Naše „bešerovka“ a slivovice jim velice chutnala. Potom jsme šli všichni společně dolů k Watzmannhaus. Dolů jsme docela valili, a na šutrech si docela dovolovali. („on ne ožralý, on tak odvážný“). Dorazili jsme na Watzmannhaus a němci nás pozvali do hospody na pivo. Nocleh měli domluvený přímo na Watzmannhaus tak nikam nespěchali. Dali jsme si s něma pivo a kecali v hospodě na úrovni, i o evropské unii. Já jsem omílal pár německých slovíček a kupodivu mě to stačilo skoro na všechno. (s borcama si dodnes píšeme). Dopili jsme a šli se ven vyfotit. Zdenovi se udělalo špatně asi z rychlého sestupu a musel se vyzvracet. Určitě se na tom taky podepsaly rybyčky z konzervy. Němci mu dali aspirin. 
Poseděli jsme ještě před hospodou na trávě a vypili jsme s němcama všechnu kořalku co jsme měli. Docela jsme si ve finále pokecali a domluvili se že se spojíme a že jim dovezeme z Česka batohy a spacáky, protože je máme kvalitnější a lacinější. Bylo asi 1,5 hod před setměním a protože nás čekal ještě hodinový sestup k noclehu, tak jsme se rozloučili a že nás ráno vyzvednou jak budou sestupovat. Sestoupili jsme dolů k opuštěné salaši kde jsme si nachystali nocleh a uvařili si polévku. Do boudy jsme si natrhali trávu na lehnutí abychom neměli spacáky v prachu. Potom jsme v klidu pojedli a jak se setmělo tak zalezli do spacáků. Podlaha byla rovná tak jsme za chvíli zalomili. Usínání bylo super, díky absolutnímu tichu. .
Ráno v sedm jsme vstávali, předtím jsme se ale probudili asi v půl šesté, kdy se z dálky začalo ozývat duňění a za chvíli okolo nás prošel bombarďák s batohem a hůlkama který to už hezkou chvíli hrnul zespodu na Watzmana. V tom tichu to byl pořádný rachot. V noci se spalo v pohodě, akorát k ránu mě byla v té „utěrce“ trochu zima ale musel jsem se s tím smířit. Uvařili jsme si čaj, pojedli každý ze svých zásob a sbalili si věci. Z Watzmannhaus sešlo pár němců, ptali jsme na naše kámoše, tak nám řekli že už jdou. Ještě chvíli jsme na ně čekali ale nikdo nešel tak jsme vyrazili. (o měsíc později mě došel od nich e-mail že jeden z nich se někde po cestě zřítil a strávil pár týdnů v nemocnici). Opět jsme sestupovali stejnou cestou kterou jsme v pátek vystupovali. Bylo to převážně lesem po úzké cestě až ke kostelíku, tam jsme odbočili doprava směrem k jezeru. Vylezli jsme z lesa a dostali se nad úžasnou roklinu. Lodě na jezeru pod náma byly jen malé tečky. Začali jsme sestupovat roklinou a byl to docela sešup. Začalo stále více žebříků, zezačátku jsem studoval jak po nich slézat. Hodně jsme fotili a točili, byla to nádhera. Asi v polovině cesty jsme potkali do protivky skupinku zpěněných důchodců, které čekala nahoru ještě pěkná štreka, ale jinak klobouk dolů. Asi po třech čtvrtinách cesty jsme se dostali opět do lesa a tam už jsem začal mít dost. Po několika hodinách prudkého sestupování s 15 kilama na zádech mě začala stávkovat kolena. Nakonec jsme se dostali k vodě a k zastávce pro lodě s velkým kostelem, restaurací a pár chatama. Záda mám durch a je kolem mě plno much. Chvíli jsme se mrkli po okolí a zašli si koupit lístky na loď. Všude se cpali náckové řízkama a pstruhama a bylo tam hodně nevkusných stánků s cetkama. Asi za hodinu jsme nasedli na loď a nechali se převézt na druhou stranu, kde byla jen malá chata jako čekárna a cedule že k první civilizaci je to 3,5 hodiny chůze do kopce. Stoupali jsme pořád nad vodu, Kamil to pěkně napálil a cestu jsme zvládli za hodinu šílené chůze. Ve finále jsem toho měl plné brýle a chtěl jsem mu nakopat do prdele. Z okolní přírody jsem v tomto úseku nic neměl, jen jsem civěl před sebe totálně prošitej a každou chvíli viděl cestu jinak zabarvenou. Držel jsem ale hubu, protože ostatní borci stíhali, ale nahoře taky přiznali že to bylo moc rychlý. Na první louce s chatama jsme dali pauzu a pořádně se najedli. Zahájil jsem to tím že jsem sednul do kopřiv. 
Odtud se napojovali pěkné široké šotolinové silnice a bylo vidět bikery. Potom jsem je ale litovali protože cesta po které jsme šli byla tak prudká že pro bikera to tudyma muselo být hotové utrpení. Takto dlouhou a prudkou cestu jsem ještě nikde nezažil a i šlapání ne večerníčka muselo být utrpení. Asi po 45 minutách jsme se dostali na další rozcestí, kde jsme zase chvíli poseděli. Jedna cesta vedla do malé dědinky ale dali jsme se na opačnou stranu a šli lesem po úzké pěšině. Kvůli neprůchodné skále jsme museli hodně sestoupat dolů abychom ji obešli a opět se mě ozvala kolena. Asi po hodině jsme se dostali z lesa ven na louky, na které jsme se dívali z Watzmana. Tam bylo roztroušeno několik chat a u jedné jsme to zapíchli. Do setmění zbývalo 3 hodiny tak jsme se umyli, uvařili masové konzervy a pěkně se vyhřívali na sluníčku. Byli jsme v horách na druhé straně jezera a přes jezero jsme se dívali na Watzmana a hospoda byla vidět taky jako malinká chaloupka. Navařili jsme dvě masové konzervy s těstovinama a pořádně se nadlábli. 
Už když jsme usínali, začal se z dálky ozývat řev asi jelena nebo srnce, ale z přírodovědných filmů takhle řval i medvěd. Na klidu nám to nepřidalo, protože se to celou noc blížilo a k ránu to bylo asi 100 metrů pod náma. Přiznám se že jsem se vůbec nevyspal. To hovado mě řvalo do ucha a navíc jsem ležel na kraji, odkud by začínal žrát. 

Neděle 7 října 2001
Vstávali jsme asi půl hodiny před východem Slunce a ještě chvíli poseděli ve spacáku a pokecali. Teď už bylo hej a probírali jsme jestli ten řev co se k nám celou noc blížil byl medvěd, nebo jelen, ve kterého jsme celou noc věřili. Protože jsem se večer přežral a nemohl spát, měl jsem možnost ho skoro celou noc poslouchat. Pořádně jsme se oblékli do kosy a nachystali si snídani. Foťák a kamera jsou v pohotovosti a východ sluníčka stál opravdu za to. 
Pojedli jsme, dali si horký čaj a vyrazili, tentokrát už jen z kopce. Šli jsme k našemu autu asi dvě hodiny a poprvé jsem si obul půjčené malé pohory. Doteď jsem vše absolvoval ve vietnamských teniskách. Dolů to byl pěkný sešup s nádherným rozhledem na okolní kopce. Hned na začátku cesty jsme potkávali některé borce do protivky a museli vyjít ráno pěkně brzo, než se dostali k nám nahoru. Cestou dolů jsme taky potkávali běžce co makali do kopce po cestě, ocenili jsme je až když jsme sešli dolů a viděli jakou štreku museli vyběhnout než nás potkali. Nebyli to navíc žádní mladíci a taky jsme potkali jednu ženskou. Dole u hráze Konigsee jsme si dali na terase kafe, udělali pár posledních fotek a vyrazili k domovu. Potom jsme po přejetí našich hranic ještě uvařili z posledních zásob dietní párky a kolem páté večer byli v Ráječku. 
Další noc jsem měl velké bolesti kolena a musel jsem je mazat dolgitem. Ráno jsem měl koleno tak zadřené, že jsem v práci celé dopoledne tahal nohu za sebou. To byla ta artróza co mi po operaci sliboval doktor…

Je dobré nechat se občas přemluvit od kamarádů na nějakou nevyzkoušenou lumpárnu. 

Priba


ZPĚT na hlavní stránku.