Sestava: Michal Kamas (Kateřinice u Vsetína), Kamil Nejezchleb (Blansko), Zdeněk Štelcl (Blansko), Luďa Kořenek (Blansko), Roman Valtus (Blansko), Zdeněk Přibyl (Ráječko). Jedeme autem Michala Kamase – Ford Galaxi pro 6 osob

Středa 23.6.2004 Start ve 4hod ráno, cesta přes Brno, ve Znojmě ranní kafe na benzince, hladký přejezd přes hranice a davaj na Vídeň. Ve Vídni vopruz, projížděli jsme ji třičtvrtě hodiny, ale bývá to horší. Dále směr Salzburg po dálnici. V Salzburgu v 11hod, najeto 500km. Ve 12hod jsme odbočili směr na Insbruck. Ve 12:30hod odbočili na Weising směr Zillertal, najeto 630km. Ve dvě hodiny odpoledne jsme byli na místě. Auto jsme po slušném stoupání do hor zaparkovali v Breitfabner. Zaplatili jsme 16 Euro za parkovné do soboty. Vyskládali jsme všechny věci z auta, pojedli a nachystali si batohy. V 15hodin start do hory, stoupání po šotolinové cestě směr Berliner Hute. Kolem krávy a louky, z lidí skoro nikdo. První zastávka u chaty Gran….Hute 1640m asi po hodině, potom dále až k Berliner Hute (2042m), tady pauza na jídlo, u vyrovnávací nádrže od které je prokopán 5km

tunel ve skále do jezera Schlegeisspeicher (1782m).Po jídle jsme odbočili z cesty a začali stoupat do hory. Jdeme po pravé straně morény. Šel jsem až vzadu a strašně mě štvalo že v tom tichu bylo slyšet jak mě praští v kolenou. Pěkně to o sebe dřelo. Při startu vážil můj bágl 19 kilo. V osm večer jsme ukončili výstup, nachystali dva stany a začali vařit ve výšce asi 2500m. Zvedl se vítr, Kamil dal kolem vařiče karimatku aby nefoukalo a když byla gulášovka hotová, tak si ji vylil na stehno při sundávání karimatky. Pořáně nás zatrnulo jak to bude vážné. Chvíli lítaly vzduchem kurvy a vařilo se znovu. Zbytek výletu chodil Kamil s pořádným puchýřem na stehýnku a nerad slyšel větu „Něch žije náš starosta Puchýř“. V devět se začalo stmívat a taky byla kosa. S Romanem a Luděm jsme si uvařili fazolu z konzervy a ještě chvíli poseděli a pokecali u stanu. Popíjeli jsme becherovku a jedli studentskou pečeť. V dálce hřmělo, tak jsme zalezli do stanu. Spal jsem s Luděm a Romanem, stan jsme zatěžkali šutrama a neponechali nic náhodě. Jen jsme zalehli tak se strhla bouřka, vítr mlátil se stanem a pěkně lilo. Pocit a zvuk super, jen chvílama bobky že nás to odnese. Druhou bouřku už jsem zaspal, vše mi ráno povykládal Luďa, kterému se spánek nedařil. Becherovka, nejlepší prášek na spaní…

Čtvrtek 24.6.2004
Budíček v 7:45hod, jsme překvapení že jsme tak dlouho spali, hlavně Zdeněk Štelcl, většinou když vstáváme tak Zdena už má po snídani. Sníh je od deště pěkně mokrý a jsme zvědaví jak nám to nahoru půjde. Vaříme čaj a snídáme každý svoje zásoby. Někteří popošli za šutr položit gábl a připravujeme se na start. V půl desáté batohy na záda a stoupáme, teď už jen po sněhu. Značky hledáme dalekohledem ale našli jsme jen dvě. Vystoupali jsme ke kovové trojnožce, kde jsme dali pauzu a kde nám všem docela zacvakalo když jsme viděli kudy musíme jít. Jediná cesta je přes kopec Schonbichler Horn 3081m a za ním je to ještě pěkný kus cesty k chatě Furtschaglhaus 2293m. Cestu začali prošlapávat Michal a potom Kamil, jdeme pomalu a máme bobky. Na obě strany pod náma je to stále horší, zpočátku by se při průseru padalo do sněhu, potom na šutry a potom kdoví kde bysme se zastavili. Pokud někdo shodil trochu sněhu, za chvíli se z něj stala malá lavina. Sníh je mokrý a díky tomu se možná tak držíme ve vyšlapané stopě. Občas to ale někomu ujede jako mě nebo Romanovi a potom nás zachraňují už jen zapíchnuté hůlky. Stále sledujeme co nás čeká dále před náma, ale hřeben se zhoršuje. Nakonec Kamil včas otáčí a po kolektivní domluvě se vracíme. Nejvíc si oddechl asi Luďa. Je to vopruz absolvovat stejnou cestu zase dolů k autu, ale později jsme docenili z druhé strany kopce, že kdybychom se dostali až přes kopec, těžko bysme se dostávali dolů, nemluvě o počasí, které se mohlo zhoršit. Dodatečně chválím naše správné rozhodnutí. Vracíme se z výšky 2900m, po půl kilometru dáváme pauzu u trojnožky, Roman načnul pivo a ládujem studentskou pečeť. Cvakají uzávěrky fotoaparátů a pokračujeme. Za chvíli jsme se dostali na pěkný sníh a dolů z kopců sjíždíme někteří na igělitu, jiní zase na batohu. Dolů to fičí, sestup je bleskový, jen občas se někdo propadne do potoka který teče pod sněhem. Jsme u vyrovnávací nádrže poblíž chaty Berliner Hute, nějací borci tam natáhli přes zurčící řeku lano pro turisty, aby si s úvazkem skusili přejít nad vodou, tak jsme jim to hned vyzkoušeli. Sestupujeme do údolí po šotolinové cestě podél vody až na velikou louku, kde je chata a přístřešek pro dobytek. Tam jsme se pod přístřeškem s korytem na vodu ubytovali a připravili si nocleh. Vše v klidu, nachystali jsme spacáky, stan se stavět nemusí, navařili jsme, popíjeli kořalku a kecali. Po setmění jsme někteří v rozhovoru pokračovali, někteří hned vytuhli. V noci zase slejvák, nevadí nám, ale luďovi jo. Leží na kraji a voda co padá na zem se mu roztřikuje do ksichtu. Ostatní jsme spali jak dudýnci až do půl osmé do rána.

Pátek 25.6.2004
Budíček v půl osmé pod přístřeškem pro krávy, hodinu a půl jsme snídali a potom sešli k autu na parkoviště Breitfabner. Věci jsme narvali do auta, popojeli k závoře, zaplatili mítné 10 Euro a vystoupali s autem k přehradě Schlegeisspeicher (1782m). Kopec jako kráva, s Kamilem jsme hned pomýšleli, jaké by tady byly super závody na kole. Auto jsme nechali u přehrady na parkovišti, nabalili se nalehko a ve dvanáct jsme vyrazili na tůru. Nejprve jsme šli podél vody asi 5km a potom vystoupali ve 14:30h k chatě Schonbichler 2293m. Kopec byl velice !výživný“. Tam jsme skoro dvě hodiny čekali jestli se počasí umoudří abychom viděli, kde jsme měli vřera slézat. Bylo ale pořád pod mrakem a jen občas se objevil některý z vrcholků. Vzdali jsme to a sešli dolů. Na druhý břeh jsme ještě zašli mrknou jak vytéká voda z prokopaného 5km dlouhého tunelu napříč horou a vrátili se k autu. Stejnou cestou to byl vopruz a už taky pěkně bolely nohy. Autem jsme popojeli na hráz a přešli ji tam a zpět. Vysoká je 180m a pohled dolů z hráce byl zážitek. V 19hod přejíždíme asi 50km do dalších hor, poslední dědiny jsou Juns a Madseit. Po cestě hledáme nocleh, ale všude kolem silnice jsou závory a soukromé pozemky. Vracíme se hodně dolů na nevlídné parkoviště. Kousek od něj našel Luďa docela komfortní hotel. Vedle skládky kamení je zarostlá stará cesta, na ní jsme už za tmy rozdělali na mokré trávě stany a uvařili si párky z konzervy. V jedenáct jsme zalehli. Zapnul jsem spacák a zistil pod sebou nakloněnou rovinu, po které jsem celou noc sjížděl na Romana a zahříval ho z jedné strany. To bylo ale vše, přísahám. Roman ani teplo nepotřeboval, díky úpalu mu tak hicovala štrycla, že to vypadalo že mu lapne péřák.

Sobota 26.6.2004
Budíček v sedm ráno, rychle balíme než se nás z chalup poblíž někdo všimne. Přejeli jsme do Madseitu na parkoviště, vyházeli mokré spacáky a oblečení, rozvěsili je na ohrady podél parkoviště. Potom vydatná snídaně, udělali pořádek v autě ve věcech a nachystali se na výšlap. Start v deset hodin, popošli jsme k lanovce a za pětikilo si koupili lístek. Lanovkou jsme vystoupali na ledovec k ?????, přioblékli se, namazali krémem a vyrazili podél sjezdovky dále do kopce, za cílem vidět druhou stranu hor, kterou jsme měli lézt při výstupu na Hochfeiler. Všude plno lidí na lyžích, je hodně slyšet češtinu. Lanovkou jsme přejeli přes jednu mezistanici a na další vystoupili. Na obrovské terase bylo docela málo lidí, spíše se lyžovalo než bude mokrý sníh. Hodili jsme bágly na záda a začali stoupat přímo po kraji sjezdovky. Že to byl pořádnej prďák do kopce, nemá asi cenu cenu psát. Pomalu jsem odpadával, asi věk, fyzička a točení kamerou. Za chvíli jsme začali vidět na další sjezdovky, byla to nádhera. Docela mě mrzelo že na tento sport mě nikdy nezbyl čas a hlavně peníze. Poslední pořádný lyžování na učňáku s „kandahárama“ na nohách byl taky dobrej adrenalin.Vystoupali jsme až nahoru na terasu u jedný hospody a konečně se před náma otevřel výhled na hory, kde jsme trávili poslední dny. Všem nám to vyrazilo dech, vše bylo jak na dlani, s dominantním pohledem na přehradu. Dali jsme si pár piveček, někdo i jídlo a víc jak hoďku se kochali pohledem dolů. Postupem času začal převažovat názor, že vrchol Hochfeiler, který jsme nedosáhli není ani tak lákavý, ale zato kopec víc vlevo je velikou výzvou na příští rok. No uvidíme. Sestup byl podle předem připraveného scénáře, který stále zdokonalujeme. Vytáhli jsme z batohu igelity a následoval zrychlený přesun dolů. Někdo po prdeli, někdo po břichu, někdy to nejelo, někdy zase až moc. Dostali jsme se na největší sjezdovku a po kraji kolem provazů jsme sestupovali. Míjeli jsme značky zákaz vstupu a nebezpečí pádu do trhliny. Najednou nad náma zastavil ratrak, vylezl borec a začal strašně řvát. Jeho řeči jsem sice nerozumněl, ale zněla asi takhle. „Vy čuráci, vy nevidíte že jste na ledovci a můžete spadnout do trhliny? Proč tam jsou asi vy kokoti ty provazy a ty vástražné cedule. Vypadněte pryč, nebo vám vyliskám ty vaše vylízaný český palice“. Borec měl pravdu, přelezli jsme na sjezdovku a vychutnali si nádherný sjezd na igelitu. Točil jsem za jízdy kamerou a záběry jsou docela akční. Další sestup byl lanovkou až na parkoviště k autu. Dali jsme si jídlo, poseděli u slivovičky a odstartovali domů. Jeli jsme až do desíti do večera, spánek jsme dali někde v Rakousku u silnice, jen jsme odbočili a zalehli u auta pod širákem. Na měkoučké trávě se spalo nádherně a ráno jsme si trochu pospali. Domů jsme dorazili živí a zdraví v neděli dopoledne. Priba


ZPĚT na hlavní stránku.