Zillertall Alpen Itálie – Rakousko 26.- 31.8.2005

Pátek - Sobota
Startovali jsme z Blanska ve 23hod v noci, je nás celkem 10 lidí a jedeme dvěma autama. Čeká nás 850km a děsněj vopruz v autě. Vždycky po cestě mluvíme o tom, proč by nemohlo být pár těch kopců někde blíže u nás. Hned za Blanskem jsme to zahájili dvoulitrovkou Kabernet Savignon, aby cesta lépe ubíhala, ale moc to nepomohlo. Jedeme Brno, Znojmo, v 1,30hod Hatě přechod, potom mazec po dálnici. V 7,30hod Insbruck, 8hod Itálie a stoupáme do kopečků do výšky 1700m. Tady je konečná a jsme v Zillertálských Alpách. Za úkol jsme si dali zdolat dvě nejvyšší hory Hochfeiler 3509m a Grose Mosseller 3480m. Auta jsme nechali na kraji šotolinové silnice, zkompletovali jsme bágly a v 11hod start.
Stoupáme mezi stromy údolím, každý na hrbu 15kg a více. Za 4 hodiny jsme se dostali do hor do výšky 2710m k chatě Hochfeiler Hute, kde jsme dali pauzu a uvařili si jídlo. Byla docela kosa, pojedli jsme, dali kafe, pokecali a nad mapou a naplánovali další trasu.
Všech deset lidí si ale nevšimlo, že jsme si to naplánovali trochu špatně a po půl hodině chůze k ledovci jsme si v 17hod všimli, že tudy cesta na Hochfeiler nevede. Začalo navíc pršet se sněhem a hledali jsme místa pro stan. Postupně nás to přešlo protože vody bylo stále více a rovné místo na stan nikde. Oblékáme bundy, pláštěnky, rukavice a vracíme se k chatě, že se zeptáme na nocleh. Roman nasmlouval cenu za 10 Euro pro jednoho na noc, tak nebylo co řešit. Navíc nám onemocněl Véna a věděli jsme že jeho horečka může ovlivnit průběh dalších dnů.
Ubytování bylo super, jsme v podkrovce o deseti postelích vedle sebe, strop byl jen trochu nízko, tak jsme všichni do jednoho mlátili hlavou o trám nad sebou a kurvy jenom lítaly. Večer jsme se nachystali na ráno bágly a pak si udělali perfektní posezení u slivovice a dalších dobrot. Komfortně jsme si nalívali do štampdlat, žádný humus jako dříve, kdy jsme nechali kolovat flašku. Navíc letos jsme obzvlášť nějak vybavení, skoro všichni máme digitální foťáky, výškoměr, tlakoměr, lepší hadry, ještě mít narvanou šrajtofly tak jsme jak ti „mastňáci“ co s náma jsou na chajdě. Párty nezůčastnil pouze Véna, ten se potil ve spacáku.
Před desátou jsme zalehli a odpočívali na ráno. Celou noc bubnoval do střechy pořádnej slejvák a čekali jsme co bude ráno.

Neděle
Budíček v půl osmé, batohy jsme nabalili nalehko a v deset vyrazili na nejvyšší kopec Hochfeiler. Je mlha, vidíme jen kousek před sebe a doufáme, že se dostaneme rychle nad mraky a nahoře že bude hezky. Pomalu jsme se přioblékali, byla stále větší kosa a stále strmnější stoupání. Na vrchol jsme se dostali v půl dvanácté, teplota něco nad nulou, kříž je omrzlý, jsme v mracích a nic nevidíme. Roman Valtus vytahuje šampáňo a dáváme kolovat. Hodinu jsme se zdrželi na vrcholu, na chvíli sundali rukavice, uvařili kafe, trochu pojedli a dali slivovici. Sestup byl v pohodě, jen na začátku těsně pod vrcholem to bylo na sněhu hodně prudký, ale s cepínem na jistotu. Slezli jsme na 2900m a udělalo se tak hezky, že jsme viděli všechny hory kolem. Dali jsme delší pauzu a kochali se. Dolů na boudu jsme se vrátili před čtvrtou hodinou a hned se venku pouštíme do vaření. Vařím dohromady s Jardem a Kamilem těstoviny a do toho nějakou konzervu. Jarda opět nadává že se to nedá žrat, zastávám se našeho výrobku, ale držka se mi z toho kroutí taky. Domluvili jsme si opět nocleh za 300 korun na noc, nachystali batohy na ráno a zalezli na betle. Opět se ozývá tupé dunění jak mlátíme hlavou o trám na nízkém stropu, každý si to zkusil minimálně dvakrát. Sedíme na postelích a popíjíme různé druhy slivovice, kolují dobroty jako sýry, sušené ovoce nebo čokolády. Po dvou hodinách odcházíme do spodního patra do hospody na jedno pivo. Pivo stojí 3 eura a stojí za h…. Je to nějaká sladká sračka a barvu to má jako kombajnérka. V tomto by se měli od nás přiučit. Sedíme, kecáme a najednou přijde rakušák a něco říká Romanovi. Mysleli jsme že něco hledá, ale nakonec z něj leze něco jako „vajt šůe“ a zjišťujeme, že Roman si v sušárně obul jeho nádherné bílé pantofle. Padáme všichni smíchem pod stůl, Roman sundává pantofle a podává mu je do ruky. Na to jaká o to byla prdel, měl rakušák neuvěřitelně kamenný ksicht (německy gesicht), přitom se tomu mohl zasmát taky. Suchar jeden.
Odcházíme zpátky na pokoj a v devět jdeme spát.

Pondělí
Budíček v pět hodin a balíme abychom v šest vyrazili. Zahájil jsem to skvěle, spadl mi mobil do hajzlu. Od této doby se zařazuji mezi lidi, kterým jsem se zatím jen smál. Nebudu vám popisovat, jak se loví holou rukou v hajzlové míse po vykonání potřeby, ale letité zkušenosti z mládí při chytání pstruhů jsem zúročil a mobil chňapnul hned napoprvé. Malíčkem jsem ještě zachytil nějakého malého vokouna, ale byl už asi mrtvý, protože hrozně smrděl. Ital co zrovna přišel na hajzl, se docela podivoval, proč v půl šesté ráno místo zubů drhnu obal na mobil.
Je pár minut po šesté a vyrážíme. Podle mapy nám má cesta trvat 12 hodin, ale moc tomu nevěříme. Dostáváme se po půlhodině k ledovci a poprvé nazouváme mačky. Přecházíme asi půl kilometru přes ledovec a hledáme cestu na druhé straně. Moc se nám zpočátku nedařilo ale nakonec jsme našli. Lezeme prudší stěnu po volných šutrech a přes sedlo se dostáváme na druhou stranu. Zvládli jsme to do půl desáté podle plánu a slézáme do údolí k další chatě Edelraute Hute 2545m. Tady krátká pauza na kafe a trochu jídla.
Dále jdeme asi 4 hodiny s pauzou na vaření a dostáváme se k moréně, kterou vylézáme nahoru směrem k druhému nejvyššímu kopci Grose Mosseller. Variantu že ho dnes přelezeme zavrhujeme, ale chceme se dostat co nejvíce nahoru a hlavně najít místo na spaní. Zastavujeme v místech kde už je sníh a vybíráme místa na stany. Někteří chystají stan na kamenech a někteří vyšlapávají místo ve sněhu. Stanů ale není dost, tak Kamil, Jarda a Michal si chystají pelíšky pod širákem.
Zmákli jsme noclehy a pustili se do vaření, potom nějakej čajíček a kafe. Na šestou hodinu jsem svolal slivovicovou párty. Dostavili se všichni a dorazili jsme všechny zásoby ohnivé vody. Bylo krásně vidět na vrchol a bylo to docela blízko. Nad mapou jsme naplánovali další den, abychom se dostali až k autu. Bude to šichta. Se setměním přišla i pořádná kosa, začalo mznout a tak jsme v deset zalezli do spacáků. Jsme ve výšce 3070m. Spím ve stanu s Romanem a Petrem. Sníh studí jen trochu, akorát by mohlo být více místa a méně smradu.

Úterý
Vstáváme před šestou hodinou, zároveň s východem slunce. Balíme stany, snídáme, vaříme čaj a sdělujeme si dojmy, kdo jak klepal v noci kosu. Nakonec jsme komplet nachystaní a vyrážíme. Je cítit napětí jak vše bude probíhat, jak zdoláme vrchol a hlavně co bude za ním. Z loňska známe pohled na druhou stranu z Olpereru z 10km vzdálenosti, víme jen, že nás čeká cesta od vrcholu po sněhu a potom po ledovci.
Vyrážíme a cesta je stále strmnější. Traverzujeme ve sněhu a v suti, chvílemi musíme dávat pozor, abychom neshodili kameny na někoho pod sebou. Potom následuje finálový výstup, kde se pro jistotu jistíme lanem. Po hodině a půl jsme nahoře, je téměr jasno a z vršku je nádherný výhled. Všechny hory kolem jsou níže než stojíme, kromě Hochfeileru. Nahoře máme docela málo místa. Roman načíná pivo v plechovce a dává kolovat. Točím na kameru a ostatní cvakají foťákama. Posledních pár pohledů, nazouváme mačky a začínáme sestupovat. Cesta je zezačátku dost strmá a pořádně rozmýšlíme každý krok. Sněhu je ale dost, nahoře je ledová krusta, takže když pořádně našlápnem do sněhu tak noha v pohodě drží.
Sestupujeme asi půl hodiny dolů, sníh končí a objevuje hora, ze které budeme slézat stěnu s kamenem. Kameru si nechávám připlou na hrudníku a mezi posledníma začínám sestupovat.
Nasral jsem si do „goráčů“
Doufám že toto je poslední článek, ve kterém popisuji že bylo něco nebezpečné. Předem se přiznávám, že jsem měl takový strach a že už do něčeho podobného nikdy nejdu. Později se přiznali všichni, že nečekali že tato stěna bude takový extrém. Nebylo ale na vybranou, jiná cesta dolů nevedla. Problém byl v tom, že stěna byla z volných šutrů, navíc z poloviny zapadaná sněhem a nejhorší byl sklon. Bylo jasné že pokud někdo uklouzne a rozjede se po sněhu s těžkým báglem, těžko se bude zastavovat. Pokud jsem se mohl chytit kamenů, bylo vše v pohodě, protože rukama bych se udržel. Nejhorší ale bylo přejít úseky, které byly jen po sněhu. Nohama jsme si dělali schodky ve sněhu, nebylo se čeho zachytit a někde byla jen malá vrstva sněhu a hned pod ní hladké nebo volné šutry. Zkoušeli jsme každý krůček jestli nás udrží a navzájem si říkali kam dále dát nohu. Celou stěnu jsem lezl s Kamilem, který prošlapával a hledal cestu a s Romanem. Klobouček na hlavě jsem měl durch propocený a kapalo mě z nosu. Na tři krizová místa ve stěně nikdy nezapomenu, nebýt podpory Kamila, tak jsem se přes ně bez průseru nedostal. Kurva do tohohle už fakt nejdu, to mě za to nestojí.
Nakonec vše dobře dopadlo, jediný kdo uklouzl byl Jirka, zůstal viset na šutrech a slušně si sedřel ruku. Ocitli jsme se všichni pod stěnou a dali si pauzu.
Čeká nás ještě cesta přes ledovec a sestup k chatě nad přehradou. Nazuli jsme mačky a všichni se navázali na jedno lano. Začátek mezi trhlinami byl trochu nervózní ale pak už to šlo. Navíc jsme šli po vyšlapané cestě, tak jsme nemuseli hledat kudy. Přecházet ale širokou trhlinu po nafoukaném sněhu, je pěkně hnusnej pocit. Po ledovci jsem šel poprvé, tak jako amatér jsem si zkoušel několikrát zaseknout cepín, kdyby jako někdo padal do trhliny. Asi to není žádná prdel, protože se mě to dařilo jen každým druhým pokusem.
Ledovec jsme přešli, sundali mačky a taky pár hader, protože jsme níže a sluníčko už pěkně topí. Sestupujeme k chatě a jsme tam asi za hoďku. Tady pauza, dáváme si pivo a koukáme od stolu nahoru, co máme dnes za sebou. Vypadá to jako brnkačka a je to jen kousek nad náma. Po hodině a půl razíme dále pěkně strmým sestupem a dostáváme se k přehradě. Po levé straně přecházíme skoro až h hrázi a odbočujeme doleva. Čeká nás ještě pár hodin chůze, zdolání 500 výškových metrů na hranici Rakouska a Itálie a zase sestup až k autům. Poslední hodinu jdeme už potmě, a na posledních 10 kilometrů asi nezapomene Zbyněk.
Konečně jsme u auta, ale nějak se z nás po cestě vytratila energie všechno řádně zapít. Dáváme si pivo z plechovky, jíme při baterce, ale na finálovou slivovičku už není energie. Zahumusení lezeme do spacáků hned vedle auta a usínáme. Každý toho má plné brýle.

Středa
Vstávali jsme v pět ráno, každý spal jako zabitý, ale museli jsme vyrazit. Vzbudil nás Michal, naházeli jsme věci auta a hned vyrazili. Jedeme domů jen jedno auto, Roman, Petr, Jirka a Véna ještě přejíždějí do Dolomitů, kde chtějí být do neděle.
Ve tři odpoledne vystupuji v Ráječku, unavený, smradlavý, kulhající, ale taky spokojený. Loňské dluhy v Zillertálských Alpách jsou srovnány a co bude to je zatím jedno.

Sestava: Kamil Nejezchleb, Michal Kamas, Zbyněk Orság, Jenda Orság, Zdeněk Přibyl, Roman Valtus, Jarda Klimeš, Petr Hampl, Jirka Nejezchleb, Véna Štelcl.

Pocity a ponaučení:
Ve stěně se s kamerou zavěšenou na karabině neleze, oprava mě stála 1000 korun. Mobil se do hajzlu nehází…Spokojenost nadmíru, zážitky, fotky, video, krásný materiál do důchodu, pokud se ho dožijeme.

Výdaje:
700,- jídlo
180,- kazeta do kamery
620,- pojištění
600,- benzin
900,- nocleh a pivo
Celkem 3000 korun.


ZPĚT na hlavní stránku.