BAJKOVÝ VÍKEND

Bajkový víkend zažili v pětičlenné a také kladívkové sestavě Priba, Libža, Roman, Luďa K a Luďa P. Tento víkend řadíme mezi perličku veškerých letošních vyjížděk.

pátek 28.10.2005
Sorry, začínám blbě, napíšu to radši ze svého pohledu, ať furt nehledám spisovná slovíčka. Se nějak necítím na inteligentní zónu.
Takže,,,protože v pátek se nešlo do hokny, většina z nás už ve čtvrtek večer pěkně zapařila, jak už má český národ ve zvyku. Já jsem si to prožil v Ráječku s kámošem Járem z Brna, kterýmu se to tak vymklo, že nakonec spal v noci u mne, ale nic vážnějšího tam nebylo. Ráno dostal snídani až do postele, prášek proti bolení hlavy a vyrazil domů.
Já vyrazil do Blanska za Luděm Kořenkem a dojel za náma i Roman Valtus. Bylo k jedenácté hodině a vyrazili jsme Moravským krasem směr Sloup. V Krasu byla taková nádhera, že jsme hned zastavili, fotili a natáčeli. V noci byl totiž přízemní mrazík a jak se začalo oteplovat tak padalo nádherné zlatavé listí, které za letu nádherně prosvěcovalo sluníčko. Do toho všeho opar na rybníkem před Skalákem, tak se to nedalo nevyfotit.
Pokračujeme dále přes Skalák a na Ostrov. Silnice je komplet zakrytá napadaným listím a otepluje se. Sluníčko dělá fantastické stíny, auta moc nejezdí a celý den je před náma. První zastávka je ve Sloupu v bytovce u Libže, jdeme dovnitř na kafe. Věrka vaří, kontrolujeme kastróly co bude dobrého a dali jsme si s ní kafe. Voláme do Vysočan a lákáme na vyjížďku Luďě. Neváhal ani na vteřinu a dáváme si sraz v Holštýně na křižovatce. Jedeme po silnici přes Lipovec, kolem Kojálu a v Krásensku se napojujeme v lese na značku a začínáme sjíždět krásným údolím k Rychtářovu. Jestli byla v Moravském krasu nádherná podzimní podívaná, tak tady to platilo obzvlášť. Už ani nezastavujeme a s Luděm točíme video za jízdy. Byla to nepopsatelná krása a věřím že tohle nejde naplánovat. Zkloubit sluníčko, padající listí, krásné teplé počasí a tohle prostředí dohromady, to prostě na sílu nejde.
Z lesa jsme vyjeli v Rychtářově a jdeme do hospody. Hlad není, ale ta hospoda tam prostě musí být. Dáváme tatranku, pivo, fotku, a také s Luděm K prověřujeme paní majitelku, jestli je ve stejném stresu jako naposled. Vše je v pořádku a pokračujeme. Navrhuji sjet doprava ze silnice hned na konci dědiny kolem bunkrů od války a najet do dalšího údolí. Spolubajkeři později během cesty nešetřili chválou na můj výběr. Byl tam exkluzívní sjezdíček, potoky, bláto, louky, padající listí, muldy, vše co biker potřebuje. Vyjeli jsme u Opatovic, přejeli silnici a vyjeli k Opatovské přehradě. Pauza na hrázi a duníme po značce do kopce po nové cyklostezce směr Ruprechtov. Po cestě byl jeden výraznější zážitek, kdy to Libže vyneslo z prudké zatáčky a zapíchl se až předním kolem ve škarpě. Přijíždíme do Ruprechtova, zastavujeme v hospodě, prostředí moc pěkné, hospoda udělaná ze stodoly. Jídlo super, zkoušímě nakládaný hermelín, fazole s párkem, kafíčko a pivo. Po hodině vyrážíme dále, jedem po silnici do Lipovce a kolem kostela nahoru na značku a mezi polama sjíždíme ke Kaštanu. Na to jak jsem na světě dlouho se stydím, protože jsem vůbec o této cestě nevěděl. V závěru sjezdu jsme omrkli lom a vápenku a sjeli na křižovatku U Kaštanu. Odtud popojeli do Holštejna do hospody. Tady se nám taky líbí a myslím že nejenom nám. Dal jsem si své oblíbené fazole, bylo toho 400g tak jsem se zatáhl jak topůrko vod sekerky, ostatní se taky nenechali zahanbit, do toho nějaký ten škopek. Vše jsme nechali slehnout a vyrážíme k domovu. Libža se loučí a my fičíme Moravským krasem. Mám čapáky jen pod kolena, na tom dvoje letní návleky a slibuju si, že je to letos už naposled. Kosa jak sviňa. Kolem ČKD jsme si trochu zazávodili, nebo spíše to vyprovokoval zase Roman.
V Blansku zastávka u bývalého metráckého klubu v hospodě, dali jsme pivo a Roman poručil kořky, protože letos poprvé najel přes 100km v jednom dnu. S Luděm jsme se nebránili a „finlandiu“ směle chrstli na játra. Potom rozlučka a v osm domů jako nejspokojenější cyklisté na světě.

sobota 29.10.2005
Domluva na třináctou hodinu, sraz v Blansku na Zborovcích s Luděm a Romanem. Jedeme lesem na Petrovice, odtud sjezd po silnici do Sloupu a u jeskyní sraz s Libžem a Luděm z Vysočan. Svítí sluníčko a je teplo, lidi posedávají kolem altánku a hodně jich je na kole. Chceme si dát kafe a stojíme na ně i frontu. Za chvíli to vzdáváme, obsluha která provozuje bufet by se měla podívat ke konkurenci, nebo se pustit do něčeho jiného, tohle jim fakt nejde. Nebyli jsme jediní kdo to ve frontě vzdali, i když nebyla veliká.
Nevadí, je krásně a je víkend. Duníme kopec kolem Kůlny nahoru, sjezd ke kaštanu a po silnici do Lipovce. Odtud Kojál, Krásensko, Podomí a Ruprechtov. Sedáme do hospody na pivo, Roman si dává dokonce oběd. Hoďku jsme poseděli a slibujeme si, že se sem ještě dnes vrátíme, prostředí a obsluha je výborná.
Sedáme na kola, přejíždíme silnici k rybníku a napojujeme se na značku. Chvíli jsme zastavili u pomníku kde spadlo letadlo před koncem 2.svět. války a pak už exluzívní sjezd do Rakoveckého údolí. Vede nás Luďa P a napojujeme se na značení letošního závodu Merida Jedovnice. Stáčíme se směrem k Jedovnicím nahoru údolím a odbočujeme doleva do kopců. Luďa nám chce ukázat dva nejhorší kopce závodu, které vyjelo jen několik z více jak tisícovky závodníků. Jedeme po kamenité cestě, zařízlé do průdké skalnaté stráně, velké šutry jsou schované pod listím a docela to skáče. Za sebou slyším žuchnutí, podívám se a Roman se zvedá ze země. Už ani nepovažuje za nutné nám to hlásit, ostatně problémy máme všichni. Jedeme ale opatrně, protože v některých místech spadnout dolů by bylo určitě na sanitku. Dostali jsme k prvnímu „nejetelnému“ stoupáku. Nejvýše ho vyjel Luďa K, ale v polovině hodil na kořenech propagační tlamu a pak už se nešlo rozjet. O kilometr později ještě hodil krásného hlavana přes řídítka do příkopy, když to nedobrzdil na křižovatce. Následuje nádherný sjezd po úzké cestě a dostáváme se zase do Rakoveckého údolí. Ten sjezd byl fakt nezapomenutelnej. Najíždíme do protějšího kopce, kde je druhý smrtelný stoupák. Priba s Luděm jej vyjeli, ale v závodě by se do toho určitě nepouštěli. Tenhle kopec vyjet v závodě, tak na jeho konci by závod vlastně skončil. Je móóóc prudký. Kilometr jsme vystoupali, pak pár zatáček a byli jsme zpět v Ruprechtově u rybníka. Projíždíme dědinou rovnou do naší oblíbené hospody. Luďa P se loučí, spěchá na rodinnou oslavu. My ostatní dáváme v hospodě pivko, oběd i nějaké jablíčko se objevilo. Priba s Romanem to zaklopili ještě zmrzlinovým pohárem, malinko to v nich „vrklo“, tak jsme dali ještě jedno kolo jablíček, aby se žaludek uklidnil.
Venku už je dávno tma, dáváme poslední pivko, oblékáme bezpečnostní vesty a jedeme domů. U kaštanu se odpojuje Libža a Moravským krasem už jedeme jen Priba, Luďa K a Roman. Oproti včerejšku je v lese pořádná kosa, jsem rád že mám zimní čapáky. Na Skaláku nechtěně zastavujeme a sedáme na barové stoličky v prázdné hospodě. Prostředí je zde hezké, rádi bychom sem jezdili, ale díky opravdu lidovým cenám nám to může políbit čelo. Dáváme jablíčka a pokračujeme do Blanska. Je půl deváté večer a vjíždíme do Blanska, vyježdění, spokojení a na tachometru 85 km. Třikrát se ozve zdar zítra na kladívkách a každý si jdeme po svém.

Pokud se vám to zdá jako všední normální vyjížďka, tak jsem to popsal asi blbě, ale fakt to stálo za to…