Kola Rakousko - Maria Alm 2007

8. červen 2007, pátek
Je pátek dopoledne a po roce přestávky, se opět mobilizuje, zajímavá partička z okresu Blansko, která již desátým rokem vyráží na týdenní cyklodovolenou. Složení je různorodé, nejstarší borci mají 67 a 70 roků, nejmladšímu je něco přes dvacet. Ohnisko této bandy je v Kunštátu, kde se to před deseti léty vše zrodilo.
Nezachytil jsem všechny, tak mi to pánové odpusťte. Většina je ale k prohlédnutí.
Jarda V ., Jarda O ., Jarda a Karel P , Ruda H ., Pavel D ., Milan S ., Adri ., David ., Honza B., Karel K ., Bára ., Honza S ., Miloš N ., Luboš P ., Jarda D ., Jarda B ., Jarda J ., Jiří a Karel ., Jirka O ., Jirka Š ., Karel P ., Lojza ., Milan P ., Milan S ., Míra K ., Petr B ., Priba ., Roman ., Vraťa ., Zdena D .
V historii jsme již zvládli na kolech cestu kolem republiky, 2x Chorvatsko, 2x Dolomity v Itálii, 4x Slovensko a teď otestujeme rakouské Alpy. Cíl cesty je Maria Alm, poblíž Zell am See.
Poprvé v historii se také dopravujeme každý svým vozidlem, dříve to bývaly společné cesty autobusem s přívěsem na kola. Všichni jsou nadržení a těší se, jak šlápnou do pedálů. Moji prdel sem dovezl z Žabin brňák, bikový kamarád Jaroslav. . Příjezdy na ubytovnu jsou různé, ale postupně se ubytováváme a následně scházíme se ve společenské místnosti, kde nedočkavě popíjíme pivo, kořalku a čekáme na ranní rozbřesk.
Místnost společenská, toť skvost, kde si za barem sami točíme a obsluhujeme se. Jak říká náš kamarád, který zove se Karlem Pátíkem , v tomto cyklistickém rozmaru, všichni jsme „nezatíženi okolnostmi“.

9. červen 2007, sobota
Budíček v osm, s Jardem jsme spali na chodbě na přistýlce, protože v našem pokoji byl do rána ještě někdo ubytován. Po úvodním večeru, kdy se po roce bouřlivě vítáme nám to, ale ani moc nevadilo. Dole se už od rána makalo na snídani, kuchaři jsou Jarda Brázda a Honza „mucha“ Bednář. Docela mě po včerejším večeru bere, na snídani byl sýr, slanina, čaj, paprika, máslo.
Vyjíždí se v různých intervalech a skupinách. Borci se houfují podle výkonnosti a hlavně taky podle toho, jak se komu s kým žije a pije. Trasy si volí každý sám a setkání všech zájezdníků bude zase až navečer.
Zvolil jsem si neodhadnutelnou skupinku Kučera, Derka, Pavlíček, Sochor, Švec, Ondroušek. Jsem z teamu nejstarší, ale neposlouchá mě z nich nikdo. Určitá disciplína se objevuje pouze, když v různých intervalech zvolávám „fotíme“, „jdeme na pivo“ nebo „zastávka na chcaní“. Tady jsou jejich reakce jednotné.

Během dne byl vážný problém v jiném týmu, kde byla havárka. Karel Pátík a Jara Kunc si ve sjezdu ustlali. Následky docela nahouby. Karel si vyrazil dech a Jarda dojezdil, zlomil si po pádu nohu v krčku. Následoval převoz do nemocnice a okamžitá operace. Vše zařizovali Milan Peška a jako překladatel Laďa Ševčík. Doktoři vysvětlili před operací co se bude dít a šlo se na věc. Pojištění fungovalo, jinak by to byl pěknej průser.

Se svojí partičkou jsme na první den zvolili výjezd na Hundstein. Start v 10 hod. Nejprve jsme sjížděli k jezeru Zell am See , vzdáleném 12 km a nadrženost na kolo se projevila už v prvním kopečku. Tady přestala platit počáteční domluva, že pojedeme podle nejslabšího, že se nebudeme honit, že jsme na dovolené a ne na závodech. Prostě přišel první kopec a najednou nikdo nechtěl být poslední. Do dalšího kopce se už ani nemuselo moc šlapat, ten jsme vylétli setrvačností, která nám zbyla po prvním spurtu. Vše, ale jednou končí.
Stojíme pod pořádným kopcem, kde na machrování nebude čas. Sluníčko paráda, budeme stoupat po asfaltu, kde je výheň a pořádná šlajzna, myslím tím žízeň. Někteří kluci, zejména ten prostřední , jsou poněkud nedůvěřiví. Po několika zatáčkách ztrácíme Jirky Ondrouška, kterého jsme nakonec viděli až večer. Víc jak hoďku bojoval, ale fyzička a nedoléčený kotník, jej donutili ke změně trasy. Nemáme z toho radost a pořizujeme mu vzpomínkovou fotografii . Z bidonů ubývá pitíčko, které když nalejeme do krku, se okamžitě dostává do kůže a následně do dresů. Zbytek odkape z čela, nosu a brady. Čurání je minimální.
U závory odbočujeme na šotolinu a hned za zatáčkou se v 11,45 hod dostáváme k hospodě Enzianhute . Nevadí, že neumíme německy, borec co obsluhuje už z dálky podle ksichtů vidí, že na horký čaj s citronem jsme nepřijeli. Tři euráče za škopek jsme ochotni dát hned třikrát po sobě. Je nádherně, sluníčko jede na plný výkon a brýle jsou nezbytné . Po hodině startujeme dále. Jestli to doposud bylo do pořádnýho kopce, tak teď se to zvedlo ještě více. Pauzy dáváme krátké, jen abychom na sebe počkali. Asi po hodině se cesta narovnala a přejíždíme na druhou stranu hory. Nahoře je vidět cíl naší cesty a je to ještě pořádně vysoko. Cesta se zúžila na cestičku, tak jsme si užili malinko i technického terénu, pak se to pořádně zvedlo, což nešlo ušlapat na jeden zátah. Finální kopec na horu jedeme s krátkýma přestávka, někteří to celé tlačí . Je 15,30 hod a jsme nahoře. Trochu jsme si to s Derkošem práskli, chvíli se klepu jak drahé pes, ale pak jsme se spravili polívkou. Bo sem romantik a krajinkář, tady to bylo něco pro mě . Zalézáme do hospody, místo šlapání se teď na řadě pití piva a na ustálení třasu gulášová polévka. Zdrželi jsme se hodinu, nafotili panoramata a čekal nás za odměnu sjezd až k baráku. Chvílemi jsme museli přibrzdit, tady bylo evidentně jasné, kdo má přednost . Kráva Milka nechápala a hned studovala , kterým kopytem Jarin tak dobře zahamoval. Po cestě hodil Milan nádhernou tlamu, za zatáčkou se objevilo auto a borec si otevíral závoru, aby mohl projet. Všichni dobrzdili, jen Milanovo stokilové tělo chtělo stále kupředu. Koptilo se za ním od zablokovaného kola a nakonec skočil v panice šipku na zem. Řidič auta byl k smrti vyděšený, protože Milan přistál asi dva metry od něj, ale my se váleli smíchem. Kromě trochy krve na kolenu se nic nestalo, tak nebyl důvod k panice. Sjezd jsme si, ale pěkně užili, byly to chvílemi pořádné padáky a nádherné výhledy . Vrátili jsme se v 17 hod, těsně před deštěm. Dali jsme sprchu, na chvíli jsem s mým nocležníkem Jardem vytuhl na posteli. Pak byla večeře, nemá cenu psát co bylo za jídlo. Ti naši chlapi můžou navařit cokoliv a je to vždy neskutečně dobrý. Porce jsou exkluzívní, řekl bych dvojité a ještě toho hromady zbývají.
Po večeři jsem se pustil do točení piva, vydrželo mně to hoďku a půl. Uspokojil jsem nejednoho „mokuchtivýho“ bajkera či silničáře. Večer začala totiž další etapa, ta nesportovní.
Přes den se jezdí, fotí, poznává, nabírá fyzička atd., no a večer si o tom povídáme, pije se u toho pivo a kořalka. Včasný spánek a příprava jdou většinou stranou, těch zážitků je hodně a do půlnoci se to odvykládat nestihne.
Poprvé po deseti létech je noční prezentace malinko ovlivněna, protože jsme s sebou vzali i ženy, těch odvážlivých bylo čtyři. Proto jsme se večer malinko omezili v prdění, brkání, hodnocení ženských, které jsme potkali a jadrném vyjadřování.
Spánek mě zastihnul v jednu ráno. Najeto 46 km. Vypito 8 piv a 2 kořalky. Pěkně a pravidelně dýchám.

10. červen 2007, neděle
Budíček v osm, docela jsme se vyspali, snídaně byla super, Jenda s Jardem udělali polívku a suprovou pomazánku.
Start v 9,30 hod a jedeme celá banda do Zell am See a odtud podél vody až na nádraží. Kluci po cestě navštívili našeho maroda čerstvě po operaci. Na nádraží si koupili jízdenku do Krimmlu k vodopádům. Lístek se dal koupit hromadně pro pět osob a vycházel za 7 euro na osobu. O lístek jsme si dokázali říct v němčině, tak jsme se ze samé radosti vyfotili . V 10,50 hod start vlakem, kola jsme naskládali do speciálního vagónu. V 11,45 hod jsme v Mittersill z vlaku přestoupili do autobusu s přívěsem na kola. Řidič nám naložil kola a nepovažoval za nutné, ty naše plečky prokládat dekama. Autobus nás byl plný, jede nás 23 lidí. Za půl hodiny jsme byli na místě.
Laďa Ševčík zjistil na parkálu pár info kudy k vodopádům a vyrazili jsme po silnici do kopce. Za tunelem odbočili na šotolinovou cestu k vodopádům. Byl to chvílemi docela krpál , ale za chvíli jsme byli nahoře. Zaparkovali jsme všichni u chaty asi uprostřed vodopádů a po chvilce pokračovali v sestavě Jarda Derka, Zdena Dvořák, Priba a Pavel Dvořák nahoru na nejvyšší vyhlídku. Byl tam zákaz vjezdu kol, ale risknuli jsme to. Krpál to byl brutální, chvílemi jsem se musel chytat zábradlí a spočinout. Někteří chodci koukali, co je možné vyjet, některým se to zase nelíbilo. Nahoře jsme dali fotku a stejnou cestou sjeli dolů. Výhled od vodopádu byl famózní . Po cestě zpět začalo pršet, tak jsme se dole u chaty na chvíli schovali a pak museli jet dolů po šotolině pomalu, abychom nebyli jak prasata.
Dole na parkovišti, kde jsme vystoupili z autobusu jsme potkali ostatní, kromě Pavlasa, Davida a Jirky Ondrouška. Ti už byli na cestě zpět do Zell. Zajeli jsme k jedné hospodě na zahrádku a dali si pivo. Za chvíli přisedl Vraťa K a Adri, kteří zrovna přijeli vlakem. Dali jsme si každý dvě piva, pinkl nám předvedl, že Rakušáci mohou být i pěkně protivní, pokecali jsme a vyrazili k domovu.
Po 3 kilometrech musíme zastavit a kvůli dešti se schovat do čekárny. Za čtvrt hoďky pokračujeme. Asi po dvacítce kilometrů jsem začínám tuhnout, na jídlo jsem neměl nic a docela mi dochází. Jeli jsme celou cestu po cyklostezkách, které kopírovaly silnici, řeku a občas cesta zabočila do dědiny. Byla to paráda, žádný provoz a žádné kopce.
Asi 15 km před Zell am See nás chytla pořádná bouřka, tak jsme se schovali na benzinku a dali si pivo. Po půlhodině pokračujeme, už docela na morál, u jezera měl Milan S defekt, docela jsem to uvítal, protože už melu z posledního. K baráku už to bylo na morál a ani jsem si nedával na večeři moc jídla, jak jsem byl prošitej. Po pominutí třasu jsem si dal sprchu, ustálil slivovičkou a dali jsme si pivo . Na řadu přišla i kytara, únava odcházela a do postele jsme šli až v půl druhé. Opět pěkně a pravidelně dýchám, ale nebyla to žádná prdel .
Najeto 107 km.

11. červen 2007, pondělí
Budík už ve čtvrt na osm, věci jsem měl nachystaný, vstával se mnou ještě Jarda Derka, Milan Švec a Pavel Dvořák, chceme vyrazit brzo na Grosglockner přímo z baráku.
Marně jsme, ale čekali na snídani, byl nějaký výjimečný zádrhel. Nakonec jsme se v místnosti sešli celý zájezd, ale snídaně nikde. V půl deváté snídáme narychlo polévku, chleba s máslem, salámem a sýrem.
V devět skáčeme na kola a vyrážíme na královskou etapu. Už večer mě bolel úpon z boku kolena, v noci mě to budilo a ráno se to o moc nezlepšilo. Trochu jsem to namazal slivovicí a mastí co jsem si půjčil a startujeme. Noha bolela až k jezeru a taky únava po včerejšku mi dávala zabrat. Nálada zatím nahouby, čekal jsem jestli to nebudu muset otočit. Pak se to ustálilo a o bolesti už jsem nevěděl, kochal se krajinou a výhledem na ledovec v Kaprunu . Jedeme kolem jezera, chytáme značku směr Grosglockner a jedeme přes Bruck a potom dědinkama mírně stoupáme. Později se to zvedá na slušnou stojku a pak už je závora pro auta a nahoru jede jen ten, kdo si zaplatí.
Je 11 hod, sedáme u závory do hospody na zahrádku a dáváme si pivo . Je to první pauza na jídlo a pití. V kopcích nad náma občas zahlédneme stoupat někoho v našem dresu. Kromě naší party sem ostatní dojeli autem a na kola nasedají až od závory.
Startujeme do kopce a každý jede za svoje. Moc se nekecá, vlastně jedeme každý sám, podle výkonnosti. Hlava se rosí, pot kape i z ušních lalůčků . Tachometr několik hodin ukazuje pouze rychlost 5-7 km/h. Výhledy jsou úžasné, samá klikatica , je vidět na několik ledovců. Makáme poctivě a nejsme sami, kdo padá na držku . Edelweis Spitze zdoláváme ve 14 hodin, po cestě jsme potkali hodně našich lidí, vzdal to jen Karel Pátík, hned na začátku a pod vrcholem to musel kvůli dešti zabalit Honza Štěrba.
Sedáme do hospody, místo nám drží Laďa Ševčík s manželkou a dáváme si jídlo a pivo. Poseděli jsme skoro hodinu, mezitím dorazili ostatní. Jarda Jíra nahlásil, že od závory dosáhl do kopce maximální rychlost 11km/h. Zdržujeme se asi hodinu.
Všichni jedou zpět k závoře, my chceme ještě dojet pár kiláků na vyšší místo Hochtor. Objeli jsme kopec a spadli dolů o asi 200 metrů, z kopce to nebolí, tak nám zbyl čas ještě na kokotiny . Pokračovali jsme a vyšlapali přes dva tunely na cíl cesty, kterým byl Hochtor (2575m). Tady si dali dvě plechovky piva, co jsme si vezli v baťůžku, zaznamenali vrcholovou fotku a chvíli poseděli. Blížil se k nám déšť z míst kudy jsme se měli vracet.
Projeli jsme nejhornější tunel a omrkli situaci. Pršelo daleko od nás, tak jsme se rozhodli, že to projedeme ještě ke spodnějšímu tunelu. Ale hned jak jsme vyjeli, začalo pršet. Byl to asi kilák, ale než jsme tam dojeli, byli jsme durch. Při sjezdu strašně mrzly ruce, huba a holeně. Schovali jsme se do spodnějšího tunelu a čekali. Nervozita jak sviňa, byli jsme durch, klepali se jak ratlíci a čekali až přestane. Přírodě se moc nechtělo. Zachraňoval nás hlt slivovice, co jsem si původně vzal na mazání bolavého úponu. Kéž by toho bylo aspoň půl litru. Po slivce se zaprášilo a kosa byla pořád. Teplota osm stupňů a v tunelu fest táhlo. Běhali jsme, rozcvičovali se, ale pršet nepřestávalo. Strávili jsme tam asi 20 min, malinko přestalo, tak nasedáme a pomalu jedeme. Opět začalo pršet, tak jsme pod druhým tunelem v nejnižším bodě vlezli do hospody, nic jiného nám nezbývalo. Na pití si dáváme pivo a čaj, obsluha protivná a byla nám pořádná kosa. Venku lilo ještě více a vypadalo to, že to visí jen nad náma, protože za kopcem Edelweis bylo jasněji. Seděli jsme asi tři čtvrtě hodiny, hospodu už vysávali a chystali se zavírat. Pršet skoro přestalo, tak jsme sedli na bajky a duněli do kopce. Makalo se naplno, abychom se zahřáli. Když jsme se přehoupli přes vrchol tak už nepršelo a duněli jsme to hned sjezdem dolů po mokré silnici, dokud jsme byli zahřátí. Voda stříkala do ksichtu a občas vletěl do očí i nějaký písek. Ti barbaři, ignoranti a neromantici letěli dolů, jako kdybychom sem ráno jeli znovu. Musel jsem na ně zapískat a prosadit aspoň jednu fotku . Kdoví, jestli se sem ještě jednou někdy vrátíme. Jednu výhodu to, ale mělo, bylo to dolů bez aut a motorkářů. Těch jsme si užili při cestě nahoru dost a byl to samej studenej čumák, snad nikdo nás za celou tu dobu nepozdravil. Pokud si dobře pamatuju, tak v Itálii je to naopak.
Úplně dole jsme asi za dvacet minut, kolem závory a dále to duníme na plný koule. Špicu tahá Pavel Dvořák, který je na tom z nás nejlépe. Za chvíli jsme v Brucku, do Zell už je to kousek a pak jen dojezd po uzkých silničkách až k baráku. Před penzionem se dokonce spurtovalo, přátelské poplácání a zamykáme kola do kůlny.
Večer jako obvykle, sprcha, jídlo, posezení u piva a s kytarou . Do postele zase až po půlnoci. Je to divné, ale stále pěkně a pravidelně dýchám.

12. červen 2007, úterý
Budík v půl 9, venku pršelo, na snídani jsme si poseděli, nebylo kam spěchat, tak bylo i pivo a kořalka. Koukli jsme na televizi, chtěli vyrazit ven, ale zase začalo pršet. Někteří vyjeli na kolech a za chvíli se kvůli vodě vrátili. Mně osobně to vyhovovalo, už jsem vycukanej a měl jsem chuť lenošit.
Nakonec jsme, ale vyrazili aspoň na výšlap , Vraťa K velel a vzal nás z Maria Alm nahoru po sjezdovce a potom jsme šli dlouho lesem. Obešli jsme celý kopec a dostali se nahoru nad sjezdovku. Chvílemi byla ta chůze velice příjemná . Z druhé strany jsme si dali před hospodou pivo a sešli dolů na večeři, bylo půl sedmé, výšlap trval 4 hodiny a máme docela dost. Po večeři skoro všichni sedíme ve společenské místnosti, došla poslední bečka a začaly se vytahovat plechy s pivama. Leckterý nezasvěcený se podivoval, jak to do nás padá.
Před devátou dojeli bráchové Dvořáci z Hundsteinu, vyrazili na tento kultovní kopec v jednu. Cestu zpět, ale netrefili správnou cestu a sjeli 10 kiláků od Zell am See na druhou stranu. Pavel navíc hodil ve sjezdu tlamu, naštěstí se nic nestalo. Najeto měli celkem 70 km.
Pomaličku se všichni vytrácejí na pokoje, zůstáváme Jarda Derka, Dvořáci, Priba a Roman Pavlíček. Bylo o čem kecat až do tří do rána. Ulehám a zdá se, že dech je hezký a pravidelný.

13. červen 2007, středa
Budíček v osm hodin, polovina lidí už je sbalená a do desíti hodin musíme opustit barák. Na snídani byl guláš, pobalili jsme věci a v půl desáté vyrážíme domů. Odjíždíme mezi posledníma, za náma jsou už jen Dvořáci.
Cesta podivuhodně ubíhá, ve dvanáct jsme 140 km před Vídní, na benzince jsme vzali plnou nádrž a dali si kafe. Hranice Mikulov, ještě kafe a po čtvrté hodině doma. Tělo je spokojený a unavený, máme za sebou další etapu nezapomenutelných výletů.

S nabušenýma nohama, prázdnou kapsou, plný dojmů a dobrých pocitů, jsem si uvědomil, že jdu ráno do práce. KURVÁÁÁ !!!!

Výdaje:
80,-Kč – dálniční známka
390,-Kč – pivo
200,-Kč – jídlo sebou
2100,-Kč – výměna Euro (jídlo, pivo, vlak, autobus)
5000,-Kč – zaplacení zájezdu (ubytování, polopenze, nafta, triko, kšiltovka, pojištění)
CELKEM – 7770,-Kč

Další naše vyjížďky:
Chorvatsko 2003 TADY
Chorvatsko 2005 TADY