MERIDA 2006 – Jedovnice

Závod horských kol – 100 km
Mega závod kousek za barákem, to se musí využít. Tentokrát nejedu, ale s Luděm z Blanska, ale s Luděm z Vysočan. Výkonnost máme na stejné úrovni, oba máme najeto 5000 km, akorát Luďa má o dvacet kilogramů více a horší kolo. Přihlásili jsme se samozřejmě na stokilometrovou trať, z padesátky bychom byli brzy doma a museli ještě něco dělat na baráku nebo na zahradě.
Před startem jsme se postavili skoro na konec pelotonu a snažili se uklidňovat ostatní závodníky okolo, kteří byli mimořádně nervózní. Brali to poctivě . Luďa se mi smál, že mám dres s dlouhým a neprofuk vestu. Byl jsem v pelotonu asi jediný, ale po Drásalovi 2005 ničemu nevěřím a v baťůžku mám ještě moiru, pláštěnku a olejíček.
V půl jedenácté start. Zaváděcí vozidlo zmizelo a začaly se jet bomby. Zůstávám chladným a nenechávám se strhnout, pokazilo by mi to videozáběr, který točím na foťáku přes náměstí. Následuje první kopec v Jedovnicích, nahoře ještě fotím nevěstu, která na nás křičí, že zmešká kvůli pelotonu obřad a potom už oficiálně závodíme. V Kotvrdovicích Luďa hlásí co mu ukazuje sport tester a dodává, že jestli pojedeme takové bomby, tak že na to sere. V Senetářově končí asfalt a najíždíme do terénu. V prvním sjezdu se neskutečně práší a chvílemi skoro nevidím. Brýlím jsem nikdy nepřišel na chuť. Po deseti kilometrech je můj naolejovaný řetěz sochóčké jak majoránka. Jedeme na pohodu a sjíždíme do Rakoveckého údolí. V korytu, kterým sjíždíme, na nás zezadu pořád dotírá borec a chce předjíždět. Nakonec si k předjetí vybírá docela nebezpečný úsek a je na nejlepší cestě jak si rozbít hubu hned na začátku závodu. Paradox je, že během závodu jsme ho ještě několikrát v kopci předjeli a on zase nás ve sjezdu.
Občerstvovačky jsme brali s Luděm poctivě, i když jel Luďa svůj první maraton, nenechal se vyhecovat bombarďákama, kteří tudy jen projeli.
Na řadu přišla první pořádná stojka, kde jsme poprvé tlačili. Vyjedou to závodníci jen z první desítky , takže jsme se za nic nestyděli. Navíc před náma i za náma to tlačili všichni. Během závodu jsme tlačili ještě čtyřikrát.
Dalším zajímavým úsekem byl průjezd sršním hnízdem. Byla to úzká pěšinka v prudké stráni a nebylo vyhnutí. Sice jsem tento úsek nějak nepostřehnul, ale o sto metrů dále jsem měl rozhovor s dámou, kterou píchl sršeň do hlavy. Ptala se, jestli se jí může něco stát a pěkně ji to bolelo. Později jsme na občerstvovačce potkali závodníka, kterého bodnuli do zad celkem pětkrát a musel dostat kalciovku. Těch pobodaných, prý bylo více.
Jinak se nic zvláštního nedělo, trasa nahoru a dolů, občas jsme někoho předjeli a občas sejmul někdo nás. V pohodě jsme byli do šedesátého kilometru. Tady jsme začali cítit nohy a tempo začalo klesat. Po deseti kilometrech se to pořádně zlomilo. Nastavil jsem si computer na kilometry a sledoval, jak se pomalounku odečítá poslední třicítka. Bylo to nekonečné. Někde u Olšan jsem se dozvěděl, že jsem u Olšan. Málem mě jeblo. Poslední občestvovačka byla vysvobození, narval jsem se melounem a doplnil jonťák v bidonu. Vyjíždíme ve třech, ještě s Jardou Pořízkem. Kousek po silnici a hned kopec. Pak další a pak ještě dva. Luďa mě začal dávat na frak ve stoupání a dorazil jsem si ho vždy až na rovince nebo ve sjezdu. To už bylo na koncáky, ale už jsme věřili že dojedeme. Před náma se objevila ještě jedna záda závodníka a Ludě popadla touha ho sejmout. Laply v něm saze, ale já už jsem jel na morál. Jedeme poslední sjezd a po něm byla škaredá kamenitá cesta z kočičích hlav. Tady jsme zvolnili, aby se Luďovi nerozpadl jeho „strašně starý Amulet“. Toho, ale využil předjetej borec, dojel si nás a na asfaltce před cílem předjel. Podívali jsme se na sebe, jestli jdeme po něm, ale byli jsme tak spokojení, že už nás ani nenapadlo zrychlovat.
Všem pořadatelům – strašně krásná trať v neskutečném prostředí, dobré značení – nádherná krása.
Luďovi – blahopřeji k prvnímu maratonu, dobrému výkonu a téměř sedmihodinové společnosti.
Tak až nám zase někdy rupne v kuli, ozveme se vám.

Napsal Luďa, můj spolucestující
Se k Meridě teda taky vyjádřím.
Můj první maraton, takže na start jsem šel s cílem přežít (na ty další půjdu úplně stejně). Před startem jsem dal sraz se Zdenálem z Ráječka a jako že pojedem spolu (kdesi vzadu v hlavě se rozsvítil velký nápis: to zase budou bomby). Na startu pěkně vedle sebe Bajker, Zdenál a já. Před náma cca 200 z 264 lidí, nikam jsme se necpali. A jedem.
Trochu adrenalinu, nahoře v Kotvrdovicích pohled na tepák a zpomal !!! Máš před sebou ještě 95km tak neblbni, víš že máš občas problém s křečama. Špica už měla první kilák v lese za sebou a my jsme byli pod Kojálem. To bylo taky naposled co jsem zahlídl Bajkerův dres (prestižák ). Jedeme v pestrobarevným kroutícím se hadu, je to suchej závod, takže se pěkně práší do rozvalené huby lapající po dechu. První sjezd a první bufet. Zdenál, určitě jedinný závodník vezoucí s sebou foťák, dělá další snímky aby jste z toho taky něco měli (start má samozřejmně natočenej jako video). "Zdenále, já jedu, však si mě docvakneš" (tak jako na všech dalších bufetech).
První stoupák a velká změna. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo, pohoda. Další sjezd a dojezd k týmovému fotografovi Frantovi. Za řevu: "Jeď, ještě je to na bednu" a odpovědi "Tak leda bednu piva" jedem dál. Super výjezd z údolí a někde přede mnou řev. To jenom borec dostal pár sršních žihadel, pak ještě jedno, ale to už bylo kalciový a musel odstoupit. Pěkně to tam hučelo když jsem projížděl.
Bukovinka, druhej bufet. Pak sjezd pod Úvoz a málem pěkná tlama na štěrku. Fakt se divím, že to to kolo ustálo. Foto od Franty v Úvoze. Zajímavý je, co dokáže udělat jeden chlap s foťákem v takovým stoupání. V místě kde stál Franta se normálně chodí, ale jak se na vás dívá čočka objektivu, tak to všichni jedou. Vydržel jsem teda taky, ale jen kousek nad .... a hle, jakmile jsem vycvakl tak v tu ranu dalších 5 za mnou taky . Myslím, že je docela výhoda znát trasu prvního kola, člověk ví kde si jak může dávat, aby mu někde nedošlo. V cíli prvního kola další bufet, trenér mně mázl řetaz a jedem. Ještě nikdy jsem se po dojezdu prvního kola necítil tak dobře, takže tempo bylo OK.
Druhý kolo. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů, bufet, nahoru, nahoru, nahoru, dóóóóĺůůůůů. Nahoru, nahoru, nahoru, kuwa, nahoru, dóóólůůů. V druhým kole jsem skoro všechny prudký výjezdy kde jsem řadil 24*28 chodil, protože časově je to za stejný peníze a krásně jsem si při tom protáhl zadní stehna, což mě možná zachránilo od křečí s kterýma mívám občas problém.Ve sjezdu jsem vymetl pořádnej rigól, až se mé vidli s úžasným zdvihem 36mm zdálo o všech čertech a šla na doraz.
Poslední bufet pod kopcem, Bajkerova špatná zpráva že nás čekají ještě dvě stoupání a vpřed. Asi někde tady si má přehazovačka začala žít svůj vlastní život, kdy jsem se řazení nedotýkal a přesto řadil. Nic příjemnýho, vycukanej, řetaz měl po smrti už před závodem a do toho ty skoky na nižší pastorky, nic moc. Vzpomněl jsem si, že si vezu dopink v podobě "soplíku" tak jsem to prubnul. První co mě napadlo bylo jestli se z toho nepo.... Nevím jestli to byla psychika, ale trochu mě to nakoplo. Jakmile jsem uviděl kostel v Bukovince tak se mně ulevilo. Odtud už to znám. Hlavně teď nechytnout defekt, to by mě jeblo (a že bylo defektů)., mírně zvlněná trať, poslední nepříliš prudký sjezd zakončený velkejma šutrama, takže kdo si nerozjebal kolo do teď má poslední šanci.
Dojezd do cíle po asfaltu jsem si řádně užil, záda už toho měli dost. Cíl. Vzájemný gratulace, řízek, dvě piva, tombola (rám jsem nevyhrál ) a dom. Příští rok možná zas.
Zdenálovi děkuju za to že mě v tom nenechal samotnýho i když jsem v týdnu myslel, že bude nejlepší když pojedu sám (aspoň mě to donutilo se občas trochu zmáčknout) a omlouvám se mu za to, že mně musel celej závod čumět na prdel ( máš u mě šťopičku ). Dopředu jsem ho pustit nemohl, to by mě strhal.
Frantovi děkuju za podporu na trati (fotky mě pošli emilem) a musím poopravit Bajkera kterej uzmul telefonování ve sjezdu Amatérovi, což ovšem nijak neubírá Zdenálovi na pověsti, kterej 15km před cílem ve velmi prudkým stoupání vzal zvonící telefon a hlásil kde jsme a za jak dlouho asi dorazíme .
A asi začnu bojovat o to, aby byla v závodech ať už cyklistických, běžeckých, triatlonových a všude tam kde se to hodí, vyhlašována kategorie nad 90kg, s těma chrtama to prostě nejde.

Strašně staré Amulet.