Mistrovství světa v silniční cyklistice

Salzburg, neděle 24.9.2006
Kdo má rád cyklistiku a má možnost vidět mistrovství světa na vlastní oči, nezaváhá ani na chvíli, tuto příležitost využít. Navíc v naší bandě to bylo ještě umocněno tím, že na MS v Salzburgu startoval náš kamarád a blanenský odchovanec Martin „Mánes“ Mareš.
Celou výjezdovou akci vošéfoval Kamil Nejezchleb a někteří z nás, pokud to šlo, pomohli také. Kamil vše vymyslel, natisknul pozvánky, udělal itinerář, objednal autobus a vstupenky, vše jsme zveřejnili na www stránkách a sportovních obchodech.
Pravidla byla jasná. Máš-li zájem, zaplať 1000 korun, za to máš dopravu a lístek na MS. Souhlasilo s tím celkem 38 lidí a v sobotu 23.9.2006 ve 23 hod jsme v Blansku nasedli do BUSu a vyrazili do Rakouska.
Kamil vybalil hned po startu becherovku a do tří do rána jsem se ho nezbavil. Probrali jsme vše co jsme před odjezdem nestihli a nejen s Kamilem. V autobusu bylo i plno lidí, se kterýma na sebe v tom každodenním shonu zakřičíme jen „zdar“, když se míjíme na kole, tak tady jsme to dohnali. Ve tři ráno zůstal v bdělém stavu jen řidič, který nás po šesté hodině dovezl do Salzburgu na záchytné parkoviště, kde jsme ještě chvíli pospali.
V osm jsme všichni vyrazili do terénu. Nejprve vlakem přejeli do místa startu a cíle, vše omrkli a podívali se na start. Potom opět popojeli vlakem a šli se podívat do největšího kopce na 20 km dlouhého okruhu, který se jel celkem dvanáctkrát.
To jak tento kopec jeli závodníci se vymykalo našemu normálnímu cyklistickému chápání. Přestože byl kopec náležitě prudký, v první polovině závodu jej všichni jeli, jakoby tam nebyl.
Celý den bylo nádherné počasí, vyvalovali jsme se na trávě a když se blížili profíci, tak jsme seběhli k silnici omrknout, jak na tom je Martin. Kamil to okomentoval: „Mánes vypadá furt stejně, nedýchá a má pořád stejný výraz, tak asi dobrý“.
Mrkli jsme na pár okruhů, podívali se po okolí a pak šli do protivky na další kopec, kde byla veliká obrazovka a tady jsme zůstali až do konce. Závod se dostával do obrátek, na trati se stále něco dělo a díky obrazovce jsme věděli o dění po celé trase.
Ke konci závodu jsme byli pohlceni neskutečnou atmosférou, díky vývoji závodu. Balíky se totiž v posledním kole sjely a do cíle se řítil obrovský peloton. V posledním vražedném kopci to byla pravá jatka, všichni jeli podlahu a peloton se roztrhal. Byl to nezapomenutelný pohled, jak jeli všichni nadoraz. Nakonec se, ale všichni zase sjeli dohromady a rozhodovalo se ve spurtu. Zní to neuvěřitelně, ale v posledním okruhu měli závodníci po šestihodinové dřině průměr 49 km/h.
Byl to zážitek, o kterém nemá cenu psát a který si každý musí prožít. Průvan od závodníků, když půl metru od vás proletí šedesátkou těsně kolem plotu, u kterého stojíte. Řev fanoušků v těch největších kopcích, kde vám mozek nebere, jakou rychlostí ty „strmilováky“ vylétnou. Atmosféra mezi fanoušky při čekání než přijedou závodníci do dalšího okruhu, troubení doprovodných aut, motocyklů a burácení helikoptér, podle kterých poznáte, kde se zrovna nachází peloton. Na každém kroku pomalované silnice od fanoušků, kteří věří, že právě jejich oblíbenec a kamarád vyhraje.
Tohle vše vytváří nezapomenutelné vzpomínky pro lidi, kterým přirostlo k srdíčku pár spojených trubek, řídítka a dvě kola.

Martin závod nedokončil, zvyšující se tempo nevydržel a odstoupil, jako desítky dalších. V esemesce, kterou nám později poslal do autobusu se omlouval, že nás zklamal.
Pro nás, ale zůstává nadále bombarďákem, který už několikrát ukázal profíkům, že Mánes z Těchova u Blanska není žádný vořezávátko.