Závod dvou hobíků

Žernovský mazec (sobota 19.8.2006)
Tak to byla soda a zase krásně prožitá sobota. Otec závodu horských kol a hlavní postava hospody „Ahoj“ pan Zvěřina je prostě srdcař, který mě vždy dostane. Proto je ten závod tak krásný.
Je sedm ráno vstávačka, protože, kdo chce dát svoje propozice na Magormana, aby si je každý přečetl, tak si musí přivstat a přijet na Žertovník mezi prvními. A tak jsem to i udělal. Jako pátý přihlášený na tento závod jsem začal s přípravou. Vylepil propozice na závod do Ráječka a dal si pivo a kuře. Hned naproti si sedl Marcel Sklář a dal si piva dvě a ruma. Rozdíl mezi náma byl, že po závodě byl Marcel třetí na bedně a já upadl svým výkonem v zapomnění. Pivo si dal i Luboš Lom, který si přisedl po mé pravici.
Jinak následoval známý ceremoniál, připravit si věci na závod, což je něco k snědku a pití, na záchodě si vystát frontu a vyprázdnit se, no a v deset byl start.
Jedeme padesátku, pětadvacítka se za tři sta korun startovného nevyplatí. Sluníčko už pěkně peče a jako loni jsme si stoupli až na konec. Děláme to s láskou a rádi, pokud na to máme, tak si hned v prvním kopci pár lidí předjedeme, abychom se dostali na lepší pozice. No a s kým jedu? Klasika, bikový kamarád Luďa.
Už na startu jsem, ale koukal, proč má zařazený prostřední dekl a vzadu největší kolečko. Myslel jsem, že při počátečním plynulém rozjezdu si převeksluje na správný převod. Nestalo se. Po startu tam jebnul velký tác a tak našponoval řetěz, že mu vzadu skočil za největší kolečko. Školácká chyba. Začali jsme opravovat a ostatní nám zmizeli za kopcem. Pomohl nám nějaký dobrý muž, vyhákli jsme brzdu, uvolnili náby a kolo násilím vyrazili z rámu. Vrátili přehazku do polohy jak má být a teprve teď odstartovali. Ostatní už byli daleko před náma.
První závodníka jsme dohnali až na čtvrtém kilometru. Duníme si svoje tempo, abychom se nezatavili. Docela to odsejpá, na pátem kilomeru už máme předjeto deset lidí.
Sjezdy po kamenité šotolině jedeme celkem na hraně, oproti loňsku mám odpruženou vidlu, tak si troufám. Šutry létají do stran a některý občas pěkně trefí i do rámu, což mně nedělá dobře na uši.
První kolo je za náma, 25 km jsme ujeli za 1:13 hod. Lámat chleba se začíná, ale až teď, protože vytrvalost do hodiny má natrénovanou skoro každý. Při druhém přejezdu potoka jsem hodil trochu hlavana a Luďa mně do prudkého stoupáku odskočil. Pár minut jsem ho dojížděl a když jsem se dotáhnul za něj, abych odpočnul, tak předjel borce před náma. Musel jsem také zrychlit a dostat se před něj, ale to už bylo na koncáky. Pěkně jsem se vycukal, voči vyvalený a v následující rovince po asfaltu jsem nebyl schopný do sebe natlačit ani banán, nějak se mi totiž hádalo polykání s dýcháním. Nakonec, ale vše OK a krize přestala.
Všechny potoky jsme oproti loňsku razantně prolétli a najednou je pár kilometrů do cíle. Před náma se objevují další závodníci, na které se dotahujeme, no a když se nabízejí, tak je předjíždíme. Někteří se, ale drží zuby nehty. No a je tady cíl.
Čas nepodstatný, čeho si ceníme je, že jsme předjeli celkem 42 závodníků. Zbyla nám překrásná žízeň na vychlazené pivo a užili jsme si atmosféru vyhlašování výsledků.
Štěstí v tombole přineslo cep tlačenky a fialové rifle, tlačenku proženeme přes střeva, ale v těch riflích…asi jen na zahrádku.
Sedáme ještě do Ahoje na dvůr, polkneme pivečko, uzená žebra, jednu kořalku, protože má svátek Luděk a je po závodě.
Děkujeme všem pořadatelům a za rok nás tam máte zase. Žernovník totiž můžeme.