Jsou pejsci, co stráví život venku v boudě. Někdo je u ní dokonce většinu času uvázaný.
Já jsem naštěstí ta, co spávala v peřinách.
Jsem holka a když se ohlédnu, co mám za sebou, chce se mi říct, že to bylo docela
pestré.
Jmenuji se Amálka a moje mamka je Lea. Bydlela jsem v Blansku, jako malá holka na
Písečné, kde jsem vyrostla a potom na Sadové. Stala se ze mě dospělá. Kluka jsem ale
nikdy neměla, protože jsem byla u doktora, který zařídil, že kluky nemusím. A proto
jsem neměla ani miminko. Nevím, jestli to bylo správné, ale asi jo.
Bydlel s námi Zdeněk, ale toho jsem poznala, když už jsem byla jako tříletá dospělá
holka. Mamku a Zdeňka jsem měla nejraději a jezdili jsme na výlety nebo na zahradu a
hodně do Ráječka.
Měla jsem ráda hodně pejsků a s některými jsem se znala. Tam kde jsem bydlela, potkávala
jsem jich hodně, ale nejvíc kamarádů jsem měla v Ráječku, kam jsem pravidelně jezdila.
Milovala jsem Bada, ale on mě nechtěl. Byl veliký, o několik hlav větší než já. Když
ležěl a já ho chtěla políbit, vždycky se otočil, ale když jsem si ho nevšímala, hned
mě očuchával. Byl to takový bručoun, ale měla jsem ho nejraději.
Říkal mi Zdeněk, že měl krásného psa Arče. Byl prý chlupatý kokršpaněl, veliký sportovec
a měl se na tomto světě moc hezky, tak jako já. Umřel, když mu bylo patnáct roků a jeho
taťka Zděněk ho nechal u doktora usnout, protože už chtěl do psího ráje. Škoda, že jsem
ho nepoznala, byli bychom určitě kamarádi a chránil by mě.
Nejvíc smutno mně bylo, když jsem bývala sama doma, protože mamka a Zdeněk chodili do
práce. Brzo ráno jsem s nimi vstávala na záchod a očichat si co je venku nového. Jenže
Zdeněk vždycky spěchal, tak moc času na to nebylo. Potom jsem doma celý den hlídala a
čekala, až zase přijdou.
Nebývala jsem doma sama, měla jsem dva kamarády, andulku Maníka a činčilu Bublinku.
Někdy mě štvali, přes den dělali občas hrozný hluk, tak jsem si chodila raději lehnout
do kuchyně nebo do koupelny, kde to nebylo tak slyšet.
Mamka mně často nechávala svoje a Zdeňkovo oblečení na vyprání na zemi a já se do něj
vždycky zahrabala. Bývalo v tom hezky, oba jsem je cítila a lépe se mně na ně čekalo.
Často jsem koukala přes dveře z balkonu ven, protože je vidět na lidi a na auta. To jsem
pak celý den hlídala, až se objeví naše auto, mamka a Zdeněk.
Když odemykali, běžela jsem ke dveřím, abych je přivítala. A taky jsem se těšívala, co
mi přinesou za dobroty. Ty granule se fakt někdy nedaly žrát.
Nechce se mi pořád psát mamka a Zdeněk, tak jim budu odteď radši říkat "naši".
Naši na mě byli hodní a mohla jsem s nimi spávat v posteli. Bylo to bezva a spávala jsem
hlavně se Zdeňkem. Většinou jsem mu lehla na nohy, ale přes noc jsme několikrát měnili
polohy, podle toho, kolikrát se Zdeněk otáčel. Někdy to bylo složité, tak jsem si radši
šla lehnout jinam. Ale když jsem se chtěla vrátit, stačilo, abych se opřela packami o
postel, zaškrábala a Zdeněk už mě vysadil. Měli jsme totiž klouzavou podlahu a špatně se
mně s dlouhými drápky odráželo. No a taky už jsem už byla později ve věku, tak jsem se
radši nechala vysadit. Dříve jsem ale vyskočila sama, abych Zdeňka nebudila.
Časem jsem ale vynechala i skoky z postele. Stejně už mě Zdeněk nosil ze schodů, když jsme
chodili ven čůrat. Měla jsem prostě strach. Nahoru po schodech jsem ještě vyběhla, ale dolů
už to nešlo. Už dvakrát jsem se kutálela, ani nevím proč. Zdeněk mi ale nevěřil. Několikrát
jsem se totiž tak těšila ven, že jsem zapomněla a schody jsem seběhla. No a teď vypadám,
jako bych si to vymýšlela.
Havárka v Toulovcových maštalích
Jsem blbá. Vyšlapuji si to s našima v Maštalích, kde jsme byli na výletě, sluníčko, sucho,
takže i můj kožíšek a tlapky byly suché, prostě vynikající podmínky na výlet. Měla jsem už
uťapkaných asi 4 kilometry, což na mě, bytovkářku a v mém věku byl obdivuhodný výkon. Udělala
jsem ale velikou chybu. Míjeli nás kluk s holkou a měli s sebou asi 5 psů. Chtěla jsem se
předvést a aspoň na chvíli se zapojit do psí smečky. Skočila jsem proto z velikého kamene,
kde jsme odpočívali a něco jsem si udělala s přední nohou. Bolelo to, chvíli jsem dělala, že
to bude dobrý, ale protože jsem kulhala, tak mě naši vzali do náruče. Byla jsem ráda. Zbytek
dne a celý další den mě pak nosili v náručí. Radši jsem ani nekňučela jak to bolí, ale asi to
stejně poznali.
S našima jezdím na výlety hodně. Moc mapu neznám, ale pamatuji si, že už jsem byla několikrát
na Slovensku, na Šumavě, na Vysočině a v Jeseníkách a dokonce až v Aši.
Je to daleko, a když jedeme autem, musím si to rozvrhnout. Chvíli sedím vpředu a koukám se z
okna, někdy mohu i na chvíli za volant, ale Zdeněk to nemá rád a prý se to nesmí. Jinak sedím
vedle mamky vpředu na sedadle a sem tam vykouknu z okna. Potom ale začnu být unavená, přelezu
si na zadní sedadlo a na chvíli si zdřímnu. A když se potom probudím, tak zastavíme a já se jdu
proběhnout a vyčůrat.
Máme sousedku Emilku, která mě pořád chválí, že jsem prý hodná a vůbec neštěkám. To má pravdu,
já jen štěkám, když jdou naši pryč a nechají mě doma. Ale jenom trošku.
Potom ještě štěkám, když vidím pejska z balkonu nebo z auta. V autě mě na to navádí ale Zdeněk,
protože mně upozorní na každého psa, kterého míjíme.
Já ale fakt moc neštěkám. Jo a sem tam na naše blafnu, když chci nějakou dobrůtku z kuchyně. To
umím i hezky mluvit očima. Zdeněk mi vždycky vysvětloval, že už se mnou do kuchyně nejde, já ale
uměla být tak dlouho smutná, že to vždycky nevydržel a nechal se přemluvit.
Jó byly to časy. V plné síle jsem si užívala, ale začaly se připomínat moje roky a už to tak
nešlo.
Už jsem si začala rozmýšlet, co si mohu dovolit, aby se mně něco nestalo.
Později jsem začala podivně kašlat a odfrkávat si, občas mně teklo z očí a nesnášela jsem, když
mně naši ty kysance čistili. Fuj !!!
Jednou přišel den, kdy jsem už ani nevyběhla do schodů a od té doby mě pořád nosili. Dolů a pak
zase nahoru. Byli na mě hodní, změnili mně jídlo, protože mně chyběly zoubky, po bytě mně nadělali
více pelíšků na spaní, abych byla spokojená. Tak jsem si to užívala. Kde byli naši, tam jsem ležela
v pelíšku a pozorovala je.
Postupně jsem přestala i spávat se Zdeňkem v posteli a radši si lehla do svého. Později už jsem
chodila do pokoje, kde nikdo nebyl. Už to nebyla taková zábava.
No a pak už nic nevím a probrala jsem se až tady v nebíčku. Naši říkali, že do nebíčka patřím a
že si je zasloužím a asi mně to tady domluvili.
Jen vím, že jsem měla nějaký záchvat, celou noc jsem hrozně dýchala a Zdeněk nespal a nosil mě.
Prý jsem i přestala vidět, nenašla jsem misku s jídlem a ani vodu. V pokoji jsem narážela do zdi
a neuměla jsem se ani otočit. Venku na venčení jsem si nevšimla obrubníku a spadla přes něj. Bylo
to smutné.
I když naši čekali, že se něco změní, nezměnilo se nic. Do rána jsem těžce dýchala u Zdeňka v posteli
a byli jsme na sebe přitisknutí, abych cítila, že mě chrání. Mamka mě hladila a něco říkala, jenže
já už dlouho málo slyším a taky mně nebylo dobře. Byla jsem ale ráda, že jsou se mnou.
Ráno jsem zkoušela chodit, ale nešlo to, pořád jsem padala, tak už mě jen chovali.
Potom přišla ta paní, co posílá do nebíčka.
No a teď jsem tady a čekám na ně. Nikoho jiného totiž nemám.
