ARČ (1993 – 2007)

…můj pes a věrný kamarád

Každý kdo si pořizuje štěně psa, měl by si uvědomit, že s ním neprožije jen pěkné chvíle, ale že také bude muset řešit situaci, kdy pes na tomto světě už nechce být.

Píši to proto, že ačkoliv se svým psem prožijete nádherné chvíle, měli by jste být připraveni na to, že závěr jeho života bude pro vás velice smutný.

Arče jsem si přinesl domů jako malé štěňátko, které jsem dostal od paní z Blanska. Za psa jsem neplatil, dostal jsem jej za protislužbu a dva dny jsem dělal majitelce obložení na její chatě.
Arčik byl další radostný dárek společně s narozením mé mladší dcery Dominiky. Prožil si se mnou dostavbu rodinného domku, kdy si velice si oblíbil jízdu na kolečkách při převážení materiálu. Nepatřil k těm psům, kteří byli zavření a neměli dostatek pohybu.
Během převážné části Arčova života jsem aktivně sportoval, proto jsem ho bral prakticky na všechny svoje tréninky. V běhu se mnou absolvoval někdy 10 – 15 km dlouhé výlety, kdy běžel vedle mě, na kole jsem s ním v okolí projezdil všechny lesy.

V zimě tahal dcery na bobech po sněhu a občas z toho byl pořádný karambol. Na jedné dlouhé pěší procházce v mokrém hlubokém sněhu se mu nadělaly na chlupech tak veliké a těžké sněhové koule, že padal vysílením. Musel jsem ho potom poponášet domů, aby se mu něco nestalo.
Neměl žádný problém nechat se přepravovat v kufru auta, takže jsme se dostali i dále od jeho domova na různé procházky. Nejdále byl 70 km na žďársku.
Prošel si se mnou Babí lom, Moravský kras, podíval se do Brna, v okolí Kojálu, plaval se mnou ve Vysočanech, Karolíně, Spešově atd. S vodou neměl problémy, neřešil to ani jednoho roku na Silvestra, kdy si ozkoušel led a zničeho nic skočil do vody, tam kde to nebylo zamrzlé.

Nejvíce mi nahnal v roce 1997 v období povodní, kdy si u Dolní Lhoty pod splavem odskočil do klidné vody ,aby si zaplaval. Jenže voda se točila a vracela se přímo pod splav, kde byl hrozivý proud a strašlivé burácení. Nikdy nezapomenu jeho oči, kterýma se na mě díval a žádal o pomoc, když už nezvládal plavat proti proudu, který jej stahoval pod splav. Voda se tam v obrovské síle točila a bylo mi jasné, že to nemůže přežít. Zmizel asi na půl minuty pod vodou a najednou jej to „vyplivlo“ o 20 metrů dále. Voda jej unášela dále po proudu. Ještě jednou zmizel pod hladinou, ale pak už se snažil plaval ke břehu. Běžel jsem kus po proudu a pomohl mu na břeh. Voda z něj šla všemi otvory, ale zůstal na živu.

V lese nemusel být na vodítku a i když chytil stopu, většinou se po zavolání vrátil. Na lesních procházkách šmejdil v určitém okruhu dokola a hlídal si toho, kdo s ním výlet absolvoval. Samozřejmě, výjimka se, ale někdy našla.
Celý život prožil venku na dvoře, domů do místnosti jsme jej brali jen mimořádně a jen na krátký čas (vánoce atd.).

Během života žádné zdravotní problémy neměl, jedenkrát jej srazilo auto, chvíli se motal a z čumáku mu tekla krev, ale jako správný tvrďák dělal, že mu nic nebolí.
Několikrát byl napaden vlčákem, ale největší úraz byla jen roztržená kůže na zádech. Do hospod se mnou také chodil, ale pil jen vodu. S jídlem problémy neměl, snědl, kdo mu co dal. Kosti, granule, syrové maso. Z pochoutek mu chutnaly syrové brambory, jablka a švestky na zahradě. Pokud se někdy objevil na veterině nebo u holiče, velice si jej chválili, jak je klidný a jak drží při jakémkoli úkonu.
Za svůj život kousl jednou svého pána (který si to zasloužil) a jedno malé dítě, které asi udělalo, co nemělo. Naštěstí to, ale nic vážného nebylo.
Když se blížil jeho psí důchod, začal špatně slyšet, časem nešel ani přivolat, tak jsme přešli na povely formou pantomimi. Přes zimu už musel do místnosti, přes léto polehával na dvoře a vyhříval se na sluníčku.
Časem začal chodit jakoby bokem a pořád jej to tahalo na jednu stranu a ztrácel stabilitu. Několikrát se mu podařilo spadnout z 1,5m vysoké zítky před domem do potoka. Vždy dělal, že se nic nestalo. Další problémy narůstaly a zastavit už to nešlo.

Poslední hodiny Arčova života
Doma mě čekal brácha a jeli jsme s Arčem na veterinu, protože už zase nechtěl chodit a nemůže pít. Doufali jsme, že doktoři něco vymyslí a pomůžou mu, ale natvrdo nám řekli, že je to asi už definitivní. Že pokud nechce jíst a pít, tak s tímto nám nepomůže. Arč měl v čekárně snahu pít, ale nešlo mu polykat. Celý den dnes proležel na sluníčku, jen se občas zvednul a pokoušel se napít. Pokud do sebe něco dostal, nebo mu dal brácha stříkačkou přímo do pusy, vše se mu vracelo nosem.

Na veterině jsme si dali v čekárně pauzu na rozhodnutí. Pocity rozhodovat o cizím životě se nedají ani popsat. Doktor nám navrhnul, že muže dát ještě injekci na povzbuzení a můžeme počkat do zítřka, ale pokud nepije a je takto dehydratovaný, bylo by to jen prodlužování a trápení. Cítil jsem, že si musíme přiznat, že se jeho čas naplnil a chce do psího nebe. Arč zkoušel zase pít z misky co byla v čekárně, ale nedostal do sebe nic. Rozhodl jsem se a šel jsem zavolat starší dceři, jestli jí bude vadit, že se s Arčem nestihne rozloučit, že jej nechám utratit, aby se dále netrápil. Nemohl jsem to ani říct do telefonu, jak se mi svíralo hrdlo a slzy tekly jedna za druhou. Míša se s tím smířila a vrátil jsem se do čekárny. Slyším jak brácha říká „podívej se na něj“. Arč chodil po čekárně a vypadal, jak tak ten největší čipera. Opět zkoušel pít, jakoby cítil co se děje a chtěl vše oddálit.
Sedl jsem si a opět se ve mně vše hádalo, jestli přistoupit na injekci. Má už svoje opravdu za sebou? Mám na to vůbec právo?
Arč si po chvíli opět lehnul a dal si na zem i hlavu. Bylo vidět, že je moc unavený. Rozhodl jsem se. Doktorovi jsme řekli, že souhlasíme s injekcí a Arč dostal nejprve injekci na uspání. Čekali jsme s ním 10min sami v čekárně a náš „lumpik“ pomalu usínal. S bráchem jsme buleli a pomaličku se s ním loučili. Několikrát jsem Arčovi zvednul hlavu, jestli se na mě ještě podívá. Už o sobě nevěděl a snad mu začalo být i dobře. Jako stařík si to už zaslouží. Za deset minut přišel doktor, abychom Arče přenesli do ordinace a dali na stůl. Zeptal se jestli chceme být u toho, že můžeme klidně do čekárny. Zůstali jsme s „lumpikemm“ na jeho poslední cestě. Doktor vzal stříkačku s velikou jehlou a píchnul mu roztok přímo do srdce. Arč nic necítil, mlčky jsme jej hladili a čekali až přestane dýchal a zastaví se mu srdce.
Podle doktora to mělo trvat několik vteřin až minut, podle jeho kondice, ale Arč měl silné, vytrénované srdce a proto to bylo nekonečné. Trvalo to snad 5 minut, než přestal dýchat. S bratrem jsme jej hladili, brečeli jak malí kluci a chtěli, aby už to skončilo.
Žádné křeče neměl, prostě jen přestal dýchat. Jeho srdce dotlouklo 13.3.2007 v půl osmé večer.

Zaplatili jsme jeho poslední účet a zavezli Arče domů. Brácha jej položil do kuchyňky na deku, kde trávil poslední noci a šli jsme na zahradu vykopat hrob.
Mezitím se u něj všichni střídali a loučili se. Otec, máti, brácha s manželkou a dětima, dcery Míša s Dominikou.
Domča našla v albumu Arčovu nádhernou fotku a dala mi ji, abych ji dal do hrobu. Zabalili jsme ji do igelitového pytlíku a když jsme uložili Arče do hrobu, dali jsme mu ji mezi packy.
Všichni jsme se s ním rozloučili a nikdo se nestyděl brečet. Brácha jej pomalu zahrnul hlínou. Když jsme jej kolem dvacáté hodiny pochovávali, ještě byl teplý. Prožil si po našem boku krásných 14 roků.

Tak ať je Ti tam nahoře v psím nebi kamaráde Arčiku dobře.

ZPĚT na hlavní stránku.