|
27.7. - 29.7.2010
Tento text k výletu berte jako návod a doporučení, jak se předem zařídit, aby jste
nedopadli jako my, nezkušení cyklisté, co se vydali na kolech podél břehu Dunaje z
Passau do Vídně. Zlepší vám to pohodu výletu a ušetří spousty starostí.
Kdysi byla v Československu revoluce (1989), hned po ní jsem si koupil brožurku o
Dunajské cyklostezce. Než jsem si ji ale stačil podrobně prostudovat, roztrhal mi ji
pes a vše upadlo na spoustu let v zapomnění.
Rozhodnutí padlo v červenci 2010. Jedeme ve dvou, Lea a já.
Přípravy jsme žádné nedělali, na internetu zjistili pár základních informací o stezce,
vytisknul jsem si středně podrobnou mapu, přečetl pár ohlasů těch, co už to jeli a vyrážíme.
Na trasu 320 km z Passau před Vídeň si rozhodně nedávejte jen tři dny. Museli by jste
stále uhánět a hlídat si kilometry jako my, aby jste se časově vešli a byli včas v cíli.
Při této dávce jsme nemohli moc odpočívat, ale možná to bylo také způsobeno neskutečně
těžkým zavazadlem. Za kolem jsem totiž tahal sajdu pro děti, ve které bylo veškeré
vybavení i s pitím na celou cestu. Prostě připravili jsme se, jako bychom měli jet pustinou.
Startujeme v úterý v pět ráno z Blanska. Taxikářem byli moje rodiče a měli to zároveň
jako výlet. A musejí mít také zlaté srdce, protože je čekalo v jejich věku ujet za den
celkem 800 km.
V plánu je start na kolech z Passau do Tullnu, odkud máme zase domluvený odvoz domů.
Po cestě autem se zastavujeme v Hošticích, abychom zavzpomínali na film „Slunce, seno …“,
známe všichni, se ví. Při procházce po dědině vám automaticky naskakují scénky z filmu, na
které se nedá zapomenout. Po cestě ještě hledáme v jedné vesnici smírčí kříž, protože jsme
na tyto památky trochu ujetí, pak cesta přes Šumavu, přejíždíme hranice a jsme na místě.
Nyní techničtěji a podrobněji.
Úterý, 27.7.2010
Start v pět ráno, autem nás veze můj otec do Passau. Po pár set kilometrech jsme na místě.
Kola jsou zkompletována a v jednu odpoledne a vyrážíme. Dunaj působí v těchto místech jako
docela úzký, ale je to optický klam. Plují po něm loďky a lodě, některé jsou pěkně veliké.
První díl cesty trval hodinu a půl, zastavujeme na pivo v Kramesau a odpočíváme. Jak čtete a
vidíte na fotkách, přepravu zavazadel jsme vyřešili sajdou pro děti, která se zapřahá za kolo.
Má to své výhody a nevýhody. Sama o sobě má sajda asi 15 kilo a do toho dáte veškerou výbavu.
Prostoru je dost, vejde se tam všechno, ale nohám se to nelíbí. Brzy mi došlo, že s tímto kamionem
mohu jet rychlostí tak kolem 19 km/h. Když je dobrý asfalt, jedete více jak dvacítkou, když je
někde kopeček, téměř se zastavíte. Navíc na kole nemůžete stoupnout v kopcích, takže celý výlet
jedu v sedě.
Zpočátku jsem si „chrochtal“, jak poladím fyzičku, protože to byla docela makačka, ale po prvním
dnu, kdy se ozvaly bolesti stehen to přestávala být sranda. Na všechno ale zapomenete, když se
rozhlédnete kolem.
Počasí nám první polovinu dne přálo až v pět odpoledne se zatáhlo a začalo pršet. Občas jsme museli
přejet s koly na druhý břeh, na naše poměry to bylo docela drahé, ale jiná cesta nevedla. Kdybychom
si ale prostudovali lépe trasu, dva převozy přes řeku jsme si mohli ušetřit. Cesty jsou většinou
přímo u Dunaje, zvolili jsme levý břeh (severní) cestu.
Voda nám zpočátku nevadila, nepršelo hustě a bylo teplo. Později jsme se radši na chvíli schovali
pod stromy a jak déšť polevil tak pokračovali.
Po cestě dáváme pravidelné přestávky, na jídlo, úpravu zavazadel a na focení. Den pomalu končil a
začali jsme se poohlížet po noclehu, který jsme ale pro tentokrát pěkně prokaučovali. Bylo mi
zatěžko zeptat se během cesty na informacích, což se nám vymstilo. Navíc v článcích o této stezce
se všichni zmiňovali o privátech a kempech téměř za každým rohem. Jo, v tomhle měli pravdu, ale
to se týká až cesty za Linzem, kam jsme ale měli ještě 20 km. V městečku asi Brandstatt jsme se
zeptali na nocleh. V jednom privatu bylo obsazeno a ve druhém chtěli za naše přespání 80 euro.
Zamávali jsme a jeli hledat dále.
Cesta byla beznadějná, spousty kilometrů bez obydlí a čas tlačil. Vytahujeme mapu a odbočuje od
Dunaje do Alkovenu. Byla to zajížďka asi 5 km, po cestě jsme se od domorodců ujistili, že tam
zimmerfrei opravdu je, ale když jsme dorazili na místo, na dveřích byla cedule dovolená. Jedeme
zpět a jsme opět u vody. Pokračujeme a víme, že do Linze nemáme šanci dojet. Nezbývá než do stanu,
ale ještě musíme najít místo, kde nebudeme tak nápadní. Vyšlo nám to těsně před setměním, ale stan
stojí. Ještě jedna malá poznámka, nějak jsem zapomněl při nakládání na dvě karimatky a jeden spacák.
Nemusím tedy popisovat, jak se spalo. Do toho všeho při skládání stanu nám prasknula teleskopická
tyčka a oprava nás hodně zdržela. Drkotajíce zuby ve vlhkých hadrech a popíjejíce slivovici při
svítící blikačce nakonec zalézáme do stanu. V noci se pod jedním spacákem synchronně obracíme jako
akvabely, to podle intenzity studící země. (najeto 88 km)
Středa, 28.7.2010
Budíček, je docela brzo, ležíme tělo na tělo, ale vstát je to nejlepší řešení. Odspodu byla pěkná
kosa a jako v peřince to určitě nebylo.
Vstáváme v pět ráno a rychle se balíme, aby nebyl problém, že bivakujeme v nedovoleném prostoru.
Čistíme si zuby stojíce v rose, balení, rozjezd na kolech, nohy a kolena mě bolí, asi z prochladnutí.
Po pár kilometrech zastavujeme na snídani v přírodě, na lavičce u jednoho z mnoha splavů.
Po nasycení pokračujeme, vyplázli jsme další love za kompu. Projíždíme městem Linz, městem vede
cyklostezka, takže bez problémů. Po dvaceti kilometrech mám svaly dostatečně rozhýbané a jede se mi
v pohodě. Stavujeme se na benzínce v Abvindenu, tady kafe a čaj u stolečku a chvíli odpočinek.
Dokonce jsme jednomu pánovi napumpovali kolo. Je 9,30 h ráno a máme najeto 33 km. Po několika
kilometrech tlačíme kola do kopce ke koncentráku Mauthausen. Ten kopec byl veliký problém vyjet
a pak i vytlačit. Sajda byla opravdu těžká.
Ať jsme na tom časově jak chceme, bylo by nečestné tudy pouze projet. Uvnitř nám padá brada, tak
jako každému návštěvníkovi, v hlavě už není cyklistika a na chvíli se vžíváme do osudů tisíců lidí.
V jednom kuse tady běhá mráz po zádech a měla by to být povinná četba pro každého, a dvojitě povinná
pro hňupy, co se při hajlování snaží tuhle válečnou historii nějak vyvrátit a zpochybnit. Byla škoda,
že komentáře a popisky nebyly v češtině. Zdrželi jsme tři hodiny, což je hodně málo a pokračujeme.
V půl druhé Leu seklo za Albernem a museli jsme dát pauzu. Měla toho plné brýle a okamžitě po
jídle na lavečce usnula.
Cesta „zheskla“, změnila se, kroutí se mezi kukuřicí, vinicemi, místy projíždíme přes náměstí a
lákají nás nádherné kavárničky. Začínají se nahusto objevovat nabídky noclehů, tak se uklidňujeme
a jedeme do poslední chvíle.
V 18,30 h cesta končí. Nocleh volíme ve vesnici Gottsdorf, večeříme s majiteli na zahradě, dávám si
dvě lahvová piva a bydlíme hned vedle „na véměnku“, který kdysi asi patřil rodičům současných majitelů.
Moc se nám tam líbilo, krásné soukromí, vytopená koupelna a pak už na kutě. Privát pěkný za rozumnou
cenu 36 euro i se snídaní. Máme najeto 110 kilometrů.
Při usínání zjišťuji, že se něco děje. Dostavila se zimnice, beru si prášek a Lea mně obětuje svoji
duchnu a hlídá mě přes noc. Divoké sny, bolest nohou, je vidět že mám dost a hlavou mi běží, jak to
zítra zvládneme. Čeká nás ještě něco málo přes 100 kilometrů a v tomto stavu nemám šanci. Takto hrozně
mi bývalo v mém závodním věku po těch nejnáročnějších trénincích a závodech.
Čtvrtek, 29.7.2010
Je ráno, budíme se v šest, opatrně vstávám a naštěstí zjišťuji, že je mi dobře. Máme nachystanou
pestrou snídani, kterou zakončujeme kafíčkem. Oprašuji němčinu, platíme a loučíme se. Nasedám na
kolo a cítím, že to půjde. V šest večer musíme být v Tullnu na kruháči, odkud máme odvoz.
Počasí drží, cesty přes pěkné vesničky, přibývají vinice, dáváme si pivo na zahrádce. Další zastávka
je na odpočívadle u zrcadel, ládujeme do sebe naše zásoby a koukáme na vodu a na proplouvající lodě.
Blížíme se k cíli, ale přichází déšť, tentokrát hustý a neúprosný. Zastavujeme pod mostem a čekáme.
Jsme promoklí a je kosa jak v Rusku. Dopíjíme veškerou slivovici a nabízíme ještě zamilované dvojici
Angličanů, kteří také čekají pod mostem s náma.
Ještě musíme dojet do Kronau, kam je to asi pět kilometrů, a pak máme sraz s mým tátou na kruháči.
Vyrážíme, čas tlačí. Létají od nás gejzíry vody a není na nás nitka suchá. Jsme na kruháči a čekáme
maximálně pět minut. Na tachometru svítí 102 km. Stačil jsem rozdělat kola a už je vidět auto s
blanenskou značkou. Ještě jsme udělali řidičům striptýz na křížovatce a už sedíme v autě v teplých
suchých hadrech. Spokojení, vycukaní a natěšení domů vyprávíme řidičovi čerstvé zážitky a uháníme
domů.
Za dva a půl dne jsme najeli 310 km. Takže se věnujte plánování před cestou kvalitněji než my a
napište nám, jak to dopadlo.
Na tomto výletě vzniklo naše další moudro, kdy Lea během cesty zahlásila: „Tohle je dovolená pro
páry, které od sebe už nic nechtějí“. Nevím přesně jak to myslela, ale řehtali jsme se tomu po
zbytek výletu.
Donau výdaje v eurech:
Pivo 2,50
Převozy přes Dunaj 3, 6, 5, 5,
Kafe 5, 4, 4
Nocleh a snídaně 36
2 piva 4
Pivo, zmrzlina 4,50
A benzín za odvoz + narvaná sajda jídlem a pitím.
|
