Kvalifikace 66letého Jana Štěrby na havajského Ironmana

Úterý 17.6.2003
Kolem poledne jsme dorazili do farancouzkého Gerardmeru do autokempu přímo u vody, kde jsme zakotvili a postavili stan. Máme strategickou pozici, hned vedle jsou hajzle a sprchy, což je výhoda i nevýhoda. Zatím jsme sami, na cestě k nám je Jan Štěrba s manželkou Erikou. Vzali to přes Německo, kde mají příbuzné. Honza je náš veliký vzor v triatlonu a máme tu čest ho v sobotu obsluhovat.
Koupili jsme si na několik dnů místo v kempu, postavili stan, zaparkovali auto, rozdělali stoleček, židle a taky slivovici. Bylo dopoledne, takže po nás docela koukali, co že to snídáme. „Ty vole ta slivovica je tak dobrá, že vůbec nic nedělá, to by se dalo pařit furt“ , prohlásil Jurin, ale za hodinu už bylo úplně jinak. V půl jedenácté dopoledne se zvedáme a výrážíme na obhlídku terénu. Kousek od kempu je obchůdek, nakupujeme jídlo a zajídáme tekuté švestky. „Nespi vole !“ říká mně Jurin když jsem přestal kousat do bagety. Za chvíli jsem to samé říkal já jemu, pro změnu usnul on.
Odcházíme asi kilometr na druhou stranu břehu, kde má být hlavní dění závodu. Působí to bombasticky a vše už začíná žít triatlonem. Sedáme na terasu a dáváme si pivko. Trochu se mi díky brutální ceně piva špatně polyká, ale jsme na dovolené tak na to radši nemyslím. Nakonec jsme dali 4 kusy a byl večer. Nazpět jsme nespěchali, podívali se po okolí a ve stanu ulehli až o půlnoci. I bez polštářku spím jak dudýnek.

Středa 18.6.2003
Vstáváme po osmé hodině, chvíli poseděli přes stanem a vyčistili zuby zbytkem lahvinky se slivovicí. Potom zašli před kemp do obchodu s hospodou. Na jídlo si dáváme biftek s hranolkama a pivko. Po dobré chálce má být vydatný spánek, což se nám podařilo hned u stolu. Takhle možná nějak vypadá život alkoholika. Potom jsme vyrazili na druhý břeh do centra, kde čekáme než přijede Honza s Erikou. Dali jsme si pivko a asi za hoďku nám volali, že jsou tady. Čekáme na kruhovém objezdu abychom je neprošvihli a netrvalo to ani dvě minuty a „Harabóz „ už kroužil okolo nás. Nebyl čas na vítání, jsme na kruháči tak jsme jim naskočili do auta a jeli do kempu. Pomohli jsme vybalit a šli s Honzou mrknou do depa na kola a kde budou výběhy z vody. Už se začínají rojit vyšvihaní borci, ani gram tuku a potkáváme i některé známé z Česka. Honza se vrátil do kempu, my jsme šli do pěkné hospůdky, která se později stala jedinou, kterou jsme po zbytek dnů navštěvovali. Večer jsme ještě poseděli před stanem a šlo se zase spát. Dny na dovolené letí jako voda.

Čtvrtek 19.6.2003
Po osmé byl budíček, s Honzou jsme si dali kafe a šli jsme společně na prezentaci. Jirka zjistil nové věci kolem závodů, protože jediný umí dobře anglicky. Pak jsme zašli do depa, Honza zůstal a my šli na pláž na pivo. Ztvrdli jsme tam neplánovaně až do noci, bo takový drahý pivo se musí vychutnávat. Potom jsme navíc přešli do jiné hospody a poseděli tam do jedné do rána. Žízeň byla veliká, proto jsme u stanu dali ještě jednu plechovku s pivem a trochu plánovali co nás čeká ráno.

Pátek 20.6.2003
Budíček v půl osmé, vyčistit zuby, sprcha a v půl jedenácté jdeme s Jirkem a Honzou na meeting pro závodníky. Bylo to v angličtině, takže Jirka chytal rozumy, já jsem točil na kameru a Honza se kochal v prospektech. Z meetingu zašli do depa na kola, omrkli trasy kudy se bude přibíhat z vody a vyjíždět na cyklistiku. Honza se musí vše předem naučit, během závodu zde bude horda lidí, nervozita a zmatek. Jan šel potom do kempu, s Jurinem jsme vyrazili do města na pivko a ke stanu se vrátili až večer.
Poseděli jsme se Štěrbovejma a plánovali taktiku na závod. Pojídáme salámy a v klidu popíjíme whisky. Honza už nervačí před závodem a pojídá co mu Erika připravila.

Sobota 21 červen 2005
Je půl páté ráno a vstáváme. Nadešel Honzův velký závod, kvalifikace na havajského Ironmana.
Pravidla jsou neúprosná, v jeho kategorii postupuje jen jeden, ten který vyhraje. Jako soupeře má Honza jednoho němce, japonce a francouze. Nic o nich nevíme, na internetu jsme jejich výsledky nikde nenašli.
Honza vylézá ze stanu a první věty radši nebudeme na těchto řádcích publikovat. Netýkalo se to závodu, spíše problémů které měl doma v Letovicích a kvůli kterým se v noci před startem moc nevyspal.
Venku je zima a nad vodou opar. Nejsme sami co vstáváme, závodníků je kolem nás dost. S Jirkem a Erikou si dáváme kafe a pro Honzu začíná alchymie s jídlem. Musí připravit tělo na 17 hodin nepřetržité zátěže, startuje se v sedm a limit k dokončení závodu je do půlnoci.
Po snídani se loučíme a přejeme Honzovi ať mu to konečně vyjde. Jirka s ním jde ještě do depa, já jdu chytit fleka na start, abych mohl točit kamerou. Dostal jsem se na most a všechny závodníky mám pod sebou. Před sedmou se objevuje i Honza, vypadá klidně, zamává a jde na levou stranu obrovského davu 700 závodníků.
První průser na sebe nenechal dlouho čekat, jeden ze závodníků odvalil u vody veliký kámen a Honzovi to strhlo nehet na noze. Dozvěděli jsme se to až v cíli, kdy nám ukazoval zkrvavenou tretru. Mark Alen, legenda z havaje popřál do mikrofonu závodníkům hodně zdaru a v sedm odpálili start z děla. Ve vodě je to hlava na hlavě, první závodníci polezou z vody za 50 minut, Honza vyleze za hodinu a půl. Času máme dost, s Jirkem jsme si dali sraz u depa a počkali na první závodníky. Je tady úžasná atmosféra, kterou u nás doma bohužel nezažíváme.
Oba Honzovi soupeře jsme z vody v tom mumraji prošvihli, japončík vůbec nenasednul po vodě na kolo, což nás škodolibce potěšilo a Honza útočil ze třetího místa ve své kategorii.
Na kole jeli závodníci 3 okruhy po 60km. Němec to zabalil někdy v polovině a vzdal. Na trati je už jen Honza a Francouz. Ve druhém kole jsme francouze viděli na občerstvovačce, je to harmara jak sviňa a má brutálně veliký lítka. Přiznám se, v té chvíli jsem Honzovi moc šancí nedával, "frantík" vypadal docela čerstvě a měl veliký náskok. Ironman je ale dlouhý závod a do posledního kola vyjížděl francouz už jen 100 metrů před Honzou. Později Honza vyprávěl že francouze hned předjel a že v kopcích předjížděl další desítky závodníků, kteří nebyli schopní šlapat a někteří do kopce tlačili kolo.
Na běh nastupoval Honza v pohodě a v době kdy měl uběhnutých 10km, francouz ještě nebyl v depu po cyklistice. Docela nás to uklidnilo a jako jediný cíl který jsme měli, bylo ohlídat Honzu, aby něco nezprasil někde na běhu a hlavně, aby proběhnul na otočkách všechny koberce, kde jsou čidla na čipy. Nepovedlo se nám to málem při průběhu do dalšího kola, kam jsme s Jirkem nemohli a kde zrovna nestál pořadatel, který závodníky směroval. Jura se toho naštěstí všimnul a zařval na Honzu že vběhl do špatného koridoru. Toto byla klíčová chvíle, po závodě by za to byla diskvalifikace, které se v tomto závodě nevyhnul např.Petr Vabroušek.
S Jirkem jsme se u Honze střídali, jeden s ním běžel a jeden jel na kole. Erika seděla u tratě, ale ve finále nevydržela s nervama a radši šla do kempu. Když jsem se za ní stavil v kempu, tak mi nahlásila že z nervozity před chvílí i zvracela.
Honza běží pomalu, do velkých kopců jde pěšky a pravidelně nám hlásí v jakém je stavu. Občas vidíme závodníky v takovém stavu, že ani nevědí že jsou na triatlonu. Náš Honza ale stojí pevně na nohou a dokonce i běží.
Yurin už to 15km před cílem nevydržel a zajel koupit sedmičku whisky. Dali jsme ji na kole do košíku místo bidonu a začali zatím „bezdůvodně“ pařit. Tma už byla jako v ranci a celá trasa byla osvětlená loučemi.
Honza naběhl do posledního 10km kola a já s Jirkem jsme měli už pěkně „navátý“. Z Kunštátu z „kádéčka“ z hospody chodily nepřetržitě esemesky jak na tom je Honza. Všude už jsou vidět místo závodníků jen trosky, 90% zbylých závodících jde radši pěšky. Čtyřikrát jsme dokonce viděli ležet na zemi totálně vysílené borce, které nakládali do sanitky a odváželi pryč. Neskutečné horko skolilo každého, kdo podcenil jídlo, pití, nebo přepálil tempo. Viděli jsme hodně závodníků, kteří kulhali nebo tahali nohu za sebou s obrovskou touhou a vůlí dokončit. Ne každému se to ale povedlo.
A mezi nima běžel „Harabóz“ svým tempíčkem, neohroženě na prvním místě v kategorii nad 65 roků a spokojenej, že jsme do protivky vůbec nepotkali jeho soupeře francouze, který to asi na běhu zabalil. Takže abychom to neprotahovali, poslední 2 kilometry běželi před Honzíkem dva pořadatelé s pochodněmi. Na občerstvovacích stanicích okolo kterých Honza běžel byl vždy pořádný rachot. Pravda, trochu jsem je musel popohnat a vysvětlit jim anglicky a německy o koho jde, což mi po kořalce šlo náramně.
Zamakal jsem na kole do cíle a přeskočil plot do depa hned za cílem. Byli jsme tam já, Mark Alen, pár kameramanů jako třeba televize Eurosport a hlavní komentátor. Jak jsem do sebe na běhu nalil pár decinek whisky, tak se ve mně automaticka probudila na chvíli angličtina a hulákal jsem „Dér raning oldistmen, kurva točte ho - hi is vinr jak sviňa, hi hed kvalifikejšn na Havaj ty vole“. Samozřejmě že borci od fochu hned věděli vo co de a v té chvíli už „Harabóz“ běžel koridorem po koberci. Po stranách plné tribuny, jak už to bývá když se čeká na poslední a nejstarší závodníky.
Honza protnul pásku po 11 hodinách. Trochu jsem si pobrečel když jsem mu mezi prvníma podával ruku. Honza dostal medaili přímo od Marka Alena, šestinásobného vítěze Havajského Ironmana. Hned jsem je natočil kamerou, ne každému se toto poštěstí. Následovaly další gratulace, manželka Erika si asi oddechla že konečně bude s kvalifikacemi pokoj, však se s ním něco najezdila, Klagenfurt Rakousko, Lanzarote na Kanárech, Curich Švýcarsko, Nice Francie, Roth Německo, Podersdorf Německo, Frankfurt Německo… Nikde se mu to nepovedlo až teď.
Ihned jsme navázali telemost z Gerardmeru na „kádéčko“ do Kunštátu a Honza jen suše zahlásil do telefonu Pešórovi a Jírovi. „No je to tam no…mám to no…“
Jan šel s Erikou do kempu, já s Jirkem do hospody naproti kasínu. Co se tam dělo? To se jich tam radši zeptejte sami, oni si to budou určitě dlouho pamatovat.

22 červen 2003 neděle
Ráno jsme vstávali před devátou, poseděli jsme u snídaně se Štěrbovejma, dal jsem si dvě pivka a šli jsme na jedenáctou s Jirkem a Honzou na místo, kde byla prezentace, do sálu kde se oficiálně oznamovalo, kdo postoupil na Hawaj. Byli jsme tam celkem dvě hodiny, nejprve oznámili kdo postoupil, potom si závodníci chodili na pódium jednotlivě pro dotazníky na vyplnění. Pomohli jsme Honzovi vše vyplnit, potom zase triatlonisté chodili jednotlivě na pódium a platili startovné na Havaj – 460 dolarů.
Se Štěrbovejma jsme se rozloučili a asi v jednu odpol. a vyrazili k domovu. Jura jel jak prase, tak cesta ubíhala. Po cestě jsme dvakrát tankovali a před Plzní na benzince se mě stalo dobré „fópá“. Jura dal pistoli do nádrže, já umýval okno a řekl mi, že mám pistoli po natankování vydělat. Samozřejmě jsem zapomněl.Dodatečně vydělávám pistoli a sedám do auta.
Dojeli jsme do Plzně a když jsme stáli na červenou na křižovatce, tak ženská vedle z auta volala z okénka, že máme otevřenou nádrž a visí nám víčko. Jura mě to dal po cestě pěkně vychutnat.
V devět večer jsme vyjížděli z Prahy a ve 22:45 už jsem měl vyložený věci před barákem. Dal jsem si vanu a v jednu šel spát. Za chvíli došla od Jirky sms, že Štěrbovi se vybourali v Kolmaru, což je asi 50 km od kempu kde byl závod. Psal nám to Tomáš Langhamer z Mostu, který závodil také v Gerardmeru a měli stan kousek od nás. Tohle byla záchrana, protože Štěrbovi mobil neměli a Honza po havárce za nima jel těch 50km zpět na kole.
Autu nic moc nebylo, Erika s Honzou taky v pořádku, ale na silnici s rozbitým blatníkem a světlem nemohli.
Zůstali do druhého dne na místě a Jirka s kamarádem se pro ně vrátili a auto odtáhli na laně do Letovic.

Tak to je všechno. Priba

ZPĚT na hlavní stránku.