Cyklodovolená k narozeninám. Kopečky nejen zmrzliny, ale hlavně na kole, sluníčko,
louky, roztroušené chaloupky, zajímavosti v přírodě i vesničkách a posezení v
hospůdkách.
V roce 2010 jsme na kolech pár krajin projeli, ale tohle bylo asi největší pohlazení.
Vysočina se prostě neokouká.
Je neděle ráno 8.8.2010. Po budíčku balíme, plníme kabele, nakládáme kola, venčíme
čtyřnohou přítelkyni a vyrážíme. Zastávka v Rašově u kamarádů, kontrola jejich nového
přírůstku do rodiny, rychlá káva a pokračujeme na Vysočinu. Začínají kopečky a ubírám
plynu, abychom si to užili.
Nejsme ještě na místě a už máme první pěkný zážitek. Cestou zastavujeme ve vísce Rovné na
jídlo. Nabídková tabule u silnice zní nesympaticky, protože hlásá, že tady je to nejlepší
a za lidové ceny. Hlad ale velí zastavit hned. Motorest je prázdný, což se na dědině dalo
čekat. Vše je ale jinak, jídlo je fantastické. Česnečka s opékaným chlebem a sýrem je
přesně ta, kterou si přeji při cestách na kole, kdy už mi docházejí síly, a chci si něčím
zachránit život. Lituji, že jsem si objednal druhé jídlo, protože tohle k zasycení bohatě
stačilo. Objevuje se před námi druhé jídlo a k tomu parádní salát. Při placení si ještě
necháme zavolat kuchaře. Objevuje se mladý skromný kluk, kterému jsme poděkovali za výborné
jídlo. Hned na to se ale omlouvá, že už musí jít vařit. Prostě jsme mu ten dobrý pocit
museli sdělit.
Odjíždíme s plným břichem a spokojeni. Auto pluje přes kopečky a cestou si oživuji svoje
cyklistické vzpomínky z cest po Vysočině. Míjíme Bystřici, Nové město na Moravě, Tři studně,
Fryšavu, Sněžné a jsme u cíle.
Zastavujeme v Kuklíku, ubytování máme v penzionu Kukla. Vybalujeme, chvíli pokec s vedoucím,
zahajovací pivo na zahrádce a první procházka v okolí.
Kousek od penzionu je 600 let stará lípa velkolistá na Chobotském dvoře. Obvod kmene je 893cm
a výška 13m. Kam oko dohlédne vidíme louky, chalupy a lesy. Tady bydlíme my.
Na kole jedeme omrknout Sněžné a v tento den je to pouze devítikilometrová vyjížďka.
Pondělí, 9.8.2010
Mezi osmou a devátou je v penzionu Kukla snídaně, tak ji využíváme, pěkně jsme se nadlábli a
ještě zbylo na dvě traťovky. Stoupáme do Odrance, kde fotíme javor klen. Obvod kmene má 525cm,
vysoký je 28 metrů. Sjíždíme do Koníkova a odtud po silnici do obce Věcov. Tady hledáme smírčí
kámen. Poradili nám na obecním úřadě a byli jsme od něj jen pár desítek metrů. Majitelka domu
a zahrady, jak se dovídáme nedávno zemřela, dovolujeme si vstoupit do zahrady, kde je to co
hledáme. Památka označuje místo mordu v roce 1621. Abychom mohli lépe fotit, je třeba odstranit
trávu a plevel.
Pokračujeme dále a tentokrát je to dlouho z kopce a zastavujeme až v Jimramově. Odtud se pak
jinou cestou vracíme do kopců a zastavujeme v Blatinách na jídlo, přímo v "Ráji socialistických vepřů",
kde je "profláklá" hospoda a dobře jsme se tady najedli. Dnes máme dost a přes kopeček se vracíme na Kuklík.
Úterý, 10.8.2010
Po osmé hodině snídáme a pak kafíčko venku na sluníčku. V půl jedenácté vyrážíme, pes doma hlídá.
Cíl Vojtěchov a pak se uvidí. Stoupáme od chajdy opět do Odrance, sjezd do Koníkova a stoupáme
do Předního Koníkova až na vršek, kde je partyzánský pomník. Kromě nádherného výhledu je zde i
výškovnice, do které zapisujeme vzkaz.
Po pár kilometrech přejíždíme na další vrchol, kde je památník věnovaný Broučkům. Zhotovil ho
„První evropský neregistrovaný nevládní nezávislý dobrovolný vzájemně prospěšný občanský kruh
přátel restaurací a tvorby nových památek se sídlem v Brně.“ Broučci jsou famózní a Jan Karafiát
by měl radost. Chvíli ještě postojíme, shlížejíce vysočinské dálavy a pokračujeme, tentokrát z
kopce dolů.
Dalším cílem je pomník, kde byl 2. ledna 1830 zastřelen poslední vlk na Vysočině. Kromě pomníků
jsme začali nacházet i hříbky, ale na kole se skladovat nedaly. Vzhledem k narůstajícím kilometrům
a kopcům nás bolí nohy a volíme variantu počkat na autobus. Žádný ale nepřijel.
Vjíždíme do obce Lísek, vděčnými objekty jsou několik set let staré lípy. První se jmenuje Smrčkova
lípa, obvod kmene je 600cm, výška 23m a dřevinou je lípa velkolistá.
Dále navštěvujeme Javor klen, obvod kmene je 450cm a výška 30m.
Odjíždíme z Lísku, zastávka o kilometr dále ve školícím středisku Skalský dvůr na pivo a polévku,
potom přejíždíme do Vojtěchova lovit dva smírčí kameny. Tentokrát to byl oříšek. Díky nedostatečným
informacím jsme strávili v lese 2 hodiny hledáním. Místo prvního kříže jsme odhadli a povedlo se.
Stojí tu od roku 1569, kdy tady pytlák zabil Petra Chrásta. Následovalo dlouhé hledání v okolí,
naježděné kilometry ale nepřinášely ovoce. Nakonec jdeme zazvonit a optat se do hájovny. Otevírá
nám hajný jako vystřižený z pohádky a po pár větách víme přesně kde hledat. Nacházíme i druhý
kámen i když to stálo docela sil.
Opouštíme Vojtěchov a otáčíme na základnu. Nejprve nás čekají kopce do Zubří, pak další, potom už
jen kopce za odměnu. Před šestou jsme zpět, natočeno přes 40 kilometrů a příjemně unaveni začínáme
odpočívat. Pivo na doplnění tekutin, kvalitní jídlo a navíc přijeli náhodně na kafe kamarádi z
Blanska. Den končí a stálo to za to.
Středa, 11.8.2010
Na snídani tenké párky a u kávy plánujeme dnešek. Bude to hlavně hledání smírčích křížů. V
jedenáct sedáme do auta, kola naložená a přejíždíme do Velké Losenice. Tady kompletujeme kola
a vyrážíme. Nejprve na náves, nafotit smírčí kříž. Pomník pokladníkovi ….. U kostela nalézáme
další dva smírčí kříže, které nejsou zaznamenány v literatuře. Po rozhovoru s místním farářem
nám potvrzuje jejich pravost a nabízí prohlídku kostnice která je dvacet metrů od nás. Využíváme
pohled na pozůstatky koster zemřelých v této vsi, kde byl dne 5.6.1746 zřízen polní lazaret
poraženého vojska pluku Kajetána Kolowrata. ………
Vyrážíme kolmo z Velkých Losenic a sjíždíme z kopce do Sázavy. Tady hledáme hájovnu, kde má být
náš objekt. Starší pán nám tak kvalitně poradil, že jsme jezdili skoro hodinu po lese a ne a ne
najít. O to větší byla radost, když se nakonec zadařilo. Kříž jsme ale našli z klasického zoufalství,
kdy jste smířeni s neúspěchem a řeknete si. Ještě zajedu za támhletu zatáčku a kašlu na to. Naštěstí
to klaplo.
Pokračujeme dále, tentokrát do Polné. Vyjíždíme a sjíždíme jeden kopec za druhým a po patnácti
kilometrech jsme na místě. Nejprve honem do muzea, aby nám nezavřeli. Vmícháváme se do skupiny,
která právě vyráží na prohlídku. My chceme jen do prvního sklepení, kde jsou kříže. Musíme si ale
koupit za třicet korun potvrzení, že můžeme fotit. Ve sklepě (depozitáři) se fotíme u čtyřech
„smírčáků“ a pokračujeme na náměstí, kde obvodovou zeď kostela podepírá další z křížů. Potom ale
nastává oříšek.
Jedeme hledat 1500m z Polné směr Brzkov, kde má být další smírčí kámen v příkopě u lesa. Pátráme
skoro hodinu a nakonec vše vzdáváme. Po cestě zpět do Polné dáme řeč se starší paní, která vypráví
o tom, že kříž nedávno někdo vykopal a ukradl. Později se dovídáme, že to není pravda. Kříž je z
nepochopitelných důvodů zakrytý (zahrabaný) v zemi, v místě kde je mraveniště. Je to prý určitá
ochrana památkářů z Polné, proti zlodějům. Vybavuji si, že u toho mraveniště jsme stáli.
Snad nás tady nikdo nechytí, až časem přijedeme na chvíli vyhlásit mravencům pohotovost, abychom
si vyfotili i tento kousek. Nevím ale na co je památka památkářům zahrabaná v zemi. Památkáři si
brzy památku nebudou pamatovat a je po památce.
Vyjíždíme na druhou stranu za Polnou, asi jen sto metrů a fotíme další památeční snímek. Než jsem
připravil podmínky pro fotku, pěkně jsem se popálil od kopřiv. Tenhle šutr městečko Polná za svoji
kulturní památku opravdu nepovažuje. Je pěkně omlácená od silničářů, jak sečou příkopy.
Vracíme se zpět do města a děláme poslední dvě fotografie křížů, které jsou zazděny v domech. Nejprve
v ul. Karla Čapka a další nedaleko v Nerudově ulici.
Cítíme únavu, nedaleko náměstí si dáváme pivo a čeká nás cesta zpět do Velké Losenice, kde máme auto.
Chtěli jsme pojíst, ale není kde, tak se nacpeme tatrankou a jedeme na hlaďák. Za hodinu a půl sedíme
v autě a vyrážíme na základnu.
Dobrá večeře nás staví na nohy a odpočíváme po 57 km na kole. Po rovině je to „brnkačka“, ale v kopcích
je to „nářez“. Se ví.
Čtvrtek, 12.8.2010
Po snídani sedáme do auta a přejíždíme do Svratky. Kompletujeme kola a vyrážíme do kopce kolem
rekreačního střediska Žďasu. Kopec je řádný a už od prvního šlápnutí máme zařazeného „večerníčka“.
Po levé ruce sledujeme golfová hřiště, kde se dělníci snaží trefit jamku. V grýnech se moc nevyznáme
a Tajgr Vůds z nás nikdy nebude.
Jsme na horizontu, okukují nás krávy a zastavujeme na doporučení u Karlštejna. Měli jsme představu, že
to bude vypinkaná budova s možností prohlídky, ale k mání byl jen pohled přes plot. Pokračujeme po modré
Cínovou cestou ke Zkamenělému zámku, kde byly hromady pěkných šutrů, které odolávaly erozi více jak jejich
okolí. Za nimi následovaly Mílovské perníčky, což bylo v bledě modrým.
Následovalo klesání a terén se značně zhoršil a místy jsme museli z kola dolů. Dojeli jsme do Českých
Křižánek do hospody, potom složili kola do auta a přejeli přes Hlinsko do Sobíňova, kde je smírčí kříž u
vlakové zastávky. Po cestě zpět jsme se zastavili na návsi, kde nás zaujala pohádková chalupa, které nejde
si nevšimnout. Dali jsme i řeč s majitelem a pozval nás dovnitř. Malůvky se nám líbily, trochu jsme si
zapózovali a i uvnitř bylo pěkně. Končí dnešní výlet, vracíme se do Kuklíku a u piva hodnotíme výlet.
Pátek, 13.8.2010
Po snídani dáváme odpočinek, nic zatím není v plánu. Nakonec jsme nikam nevyrazili a dovolenou zakončili
lenošením u vína, televize, procházkou a dobrou večeří. Navečer se zkazilo počasí a v noci přišly bouřky
a silný déšť.
Sobota, 14.8.2010
Poslední dovolenkové probuzení, poslední snídaně, poslední ranní káva a balíme. Bylo nám tady hezky, i když
bylo v baráku plno a bylo tady hodně rodin s dětmi, za celý týden jsme nezaznamenali žádný hluk, bouchání
dveří, nebo jakýkoliv rámus.
Jediný úsměvný extrém, co jsme teď na konci zaznamenali, byl mladý pár slováků z Bratislavy, kteří seděli jeden večer vedle nás v
hospodě. Nejúžasnější byla hlavně asi dvacetiletá holka. Kromě toho, že této dámě někteří lidé připadali, že
se chtějí vrátit zpět před opice, prohlásila ještě jednu geniální větu. „Táto krajina mi pripadně taká monotónná,
stále to isté. Keď príděm domou, vyzujem sa a začněm líbať rodnů zem.“ (autor - prepáčtě mi moju amatérsku
slovenčinu, ale v tomto duchu to ta …. povedala). Sebevědomí holce rozhodně nechybělo.
Asi jí dal pobyt na Vysočině někdo darem, ale radši by se holka měla procházet jen okolo Dunaje a nenasírat
lidi na Vysočině.
Vše co právě čtete, bylo napsáno na dovolené v Kuklíku, po nocích, u dobrého vína a hlavně v klidu,
teple a dovolenkové náladě.
