|
foto Maturita 2013 © Zdeněk Přibyl
Tatínek v letech, s bříškem, aktovkou a psacími potřebami vyráží studovat do velkého
města. Záclonky u oken se třepetají, to od smíchu dětí, co pozorují fotra nebo matku,
jak si to hrne do školních škamen.
Tohle je krutá realita minulých i současných dnů.
Spousta nás je nucena dodělat si v pozdním věku maturitu zejména proto, abychom
mohli vůbec vykonávat svoje stávající zaměstnání. A tak v duchu citátu „na všetko
nám treba odborníkou“, který zazněl v jednom z filmů, nemáme jiné východisko.
Není to sice můj případ, ale patřím k této školní skupině „kamikadze“. Dobrovolně
volím tříleté trýznění ze dvou důvodů.
Jako již postarší borec jsem během svého bytí proti své vůli několikrát měnil zaměstnání
a najít si v této době něco nového je stále obtížnější. Také věku přibývá a časem
nade mnou budou mladí manažeři ohrnovat frňák, tak jak si to doba vyžaduje. No a
žádat o novou práci s tím, že mám tříletý obor elektromechanika, není až takové terno.
Sice znám okolo sebe ještě blbější lidi jako jsem já, kterým se po revoluci objevily
na kontech miliony a jejich „zelené vdovy“ vymetají drahá fitka a plní si ledničky
bio potravinami, ale to není můj případ. My pěšáci máme určeno na tomto světě dojet
u jiného korýtka.
Druhým důvodem mého základního středoškolského vzdělání je fakt, že v době svého
„náctiletého řádění“ jsem měl jiné priority a vzdělání se u mě vyskytovalo až na
konci mého existenčního řetězce. Muzika, baby, kytara, pařby, bigbíty a festivaly,
to bylo to, co mě tenkrát bralo. Vše ostatní bylo druhořadé.
A ještě jeden faktor tenkrát hrál roli. Všichni jsme museli makat, a kdo nemakal,
tak šel do lochu. Proto tehdy ve století, které začínalo devatenáctkou, nehrozil žádný
strach ze ztráty zaměstnání.
Zachránila mě až vojna. Tady už jsem neměl maminku ani tatínka a začal tvrdší režim,
který teď tak nějak všeobecně chybí.
Start
Ale dost historie. Píše se rok 2010, je mi 45 roků a zjišťuji si, kde je v Brně Trnková.
Valím autem na zahájení a o smíšené pocity není nouze. První vstup do školy, zdravím
vrátnou nahlas, tak jak mě to učila babička, na lístečku napsané číslo učebny a potom
jdu do třídy.
Ty vole, vypadá to, že jsem nejstarší. Vlastně ne, támhle je postarší kousek a támhle,
je taky určitě padesátník. A v první lavici ten borec s dlouhým páčem taky žádný
teenager nebude.
Sedám k Pepovi Illkovi, postavou a věkově k sobě tak nějak pasujeme a k někomu si
sednout musím. Třída je narvaná, ale za několik měsíců tady bude dost místa. Je to
zde jako v úle a největší bordel dělají ti mladší.
Rozjezd byl pozvolný. Pohledná třídní do nás valí první informace a bude asi nervózní
jako my. Přece jenom už máme něco za sebou a teď tady na ni čumíme a chytáme rozumy.
Někdo se jí dívá do očí, někdo jinam, ale s pubertou to nemá nic společného, leda s
tou zastydlou.
Potíže mám i já a uznávám, že lépe bych si zapamatoval látku od agresívního učitele,
který by se na mě v hodině zle díval a sem tam by mi jednu vlepil. Od štíhlé učitelky
s pěknou postavou a upnutými kalhotami mají informace velice špatnou propustnost.
Čas plynul, začínáme si pamatovat učitele i podle jména. Někteří mají autoritu, někteří
ne. Někteří jsou dobří, jiní naopak, někdo se poslouchá hezky a někdo se zase poslouchat
nedá.
Zpočátku to šlo, vypadalo to jako brnkačka. Postupně se začaly plnit sešity poznámkami
(teda jen u některých) a časem po nás chtěli učitelé i výkony, abychom mohli v pololetí
obdržet první známky. Mými oblíbenými filmy se stávají „Marečku podejte mi pero“ a
„Obecná škola“.
Pak už šlo do tuhého. V pololetí se některým objevila první „enka“ a na konci roku to
vzdali první borci. Ve třídě jsou první volná místa, už natrvalo. Machýrci odpadají,
jejich suverénní póza zmizela, to když učitel chtěl nahlédnout, co mají v hlavě.
Bývaly to těžké chvilky, matika, fyzika, automatizace, elektronika, atd. Některé
písemky byly rozhodující a pak už s tím nešlo nic dělat. Někdo zjistil, že na to nemá,
někdo byl bordelář, někdo si myslel, že mu to spadne do klína. Záleželo také na štěstí,
ale zadarmo nic rozhodně nebylo. Byly pondělky, kdy jsme byli bez ohledu na věk podělaní
až za ušima.
Někdy to také podělali učitelé. Vystřídalo se jich na nás za tři roky dost a často jsme
vůbec nechápali, co mají tyhle obměny za smysl. Mnozí se chovali podivně. Možná upevňování
sebevědomí, nebo rodinné problémy, nebo jen naštvanost, že si myslíme, že tato škola
je „brnkačka“. Od některých jsme to pěkně slízli, právem, a někdy i neprávem. Převažovali
ale kantoři dobří, pedanti na svých místech, co si dali za úkol, že nás fakt něco naučí.
Někteří byli cílevědomí a hrnuli to do nás jako buldozer. O to méně práce s náma, bylo
na konci u zkoušek.
Den „D“
Je první den našich maturit. Jdu do garáže pro auto a na dveřích čerstvě nastříkáno
„PIČA“. Je mně to jedno, co si o mně kdo myslí, ale jako čerstvého maturanta z češtiny
mě vytočila tečka nad velkým „I“. Když už ty „hňupe“ píšeš svůj názor na moje vrata,
vyzkoušej si to napřed doma na papír. Hned by jsi viděl, že to vypadá blbě.
Sraz před školou na parkovišti vypadá podivně. Všichni máme jiné hadry a také jinou barvu
pleti. Kdybych si vzpomněl na číslo na „rychlou“, tak Radimovi Čápovi bych ji hned zavolal.
Tuhle barvu míval vždy před písemkou z matiky a potom ještě když nám učitelka četla známky,
jak to dopadlo. Teď tu barvu ale ještě zdokonalil a přidal do ní více šedé, až popelavé.
Stoupáme do schodů, do třídy kde budeme čekat a pak do třídy, kde se bude konat poprava.
Tak už to začalo. Suché polykání, bolest v podbřišku, vystrašené oči, třesoucí a potící
se ruce.
Hlavou nám běží hrozné scénáře. Když to nedám, léto je v řiti a čeká se na podzim.
Máme za sebou didakťáky a byl to slušný masakr. Teď už to nejde zastavit. Po tři dny
jsme se po jednom trousili před komisi a pak zase ven. Někdo to dal, někdo ne.
Úspěch byl už to, že jsme došli až sem. Na začátku v roce 2010 nás bylo 37. Po třech
letech nás zbylo 15. Zkoušky dalo 10.
Je pátek, poslední den zkoušení a jdu na všechny předměty jako úplně poslední.
Dušička malá, ale dopadlo to dobře. Rád bych touto cestou poděkoval všem, jako u
předávání Oskarů.
Je po všem, vracíme se do normálu a k srdci mám přirostlé nové kámoše.
Pepa Illek – toho času padesátník, kamarád, kytarista, elektrikář. Během studií mu
zemřela maminka, zrovna v době, kdy bývaly ty největší masakry v matice, fyzice a
postupy do dalšího ročníku byly nejisté. V době největších příprav na závěrečné
zkoušky ho nabouralo auto a místo učení běhal po úřadech a policajtech. Asi třikrát
jsme spolu řešili po telefonu a skype jeho ukončení studia, když chtěl se vším
praštit a stopnout ten nekonečný kolotoč. Vše přežil a je z něj maturant.
Radim Čáp – oproti mně dosti mladý borec, ale měli jsme si a máme o čem vykládat.
Poslali jsme si stovky mailů převážně o škole a prokecali spolu spousty hodin po
telefonu. Taky jsme k sobě měli blízko přes muziku, i když styl muziky, se kterým
jezdí Radim po koncertech a nahrávacích studiích nikdy nepochopím. V době největšího
fičáku ho opustila přítelkyně, se kterou bydlel. To byl bonus, který hodně těžko
rozdýchával.
Roman Petráško – vlasatý rocker ještě starší jako já. Jedeme ve stejné muzice, a
když dáte Romanovi kytaru, zesilovač, trsátko a trochu nabustrujete zvuk, předvede
vám pěkné kousky. S Romčem jsme si nikdy moc nevolali, spíše psali mailem. Často
jsme se také setkali kolem půlnoci na počítači a přes „skype“ konzultovali, kdo co
popíjí. V posledním ročníku ho dlouholetá přítelkyně opustila a zbyla mu jen kytara
a hordy učení.
Pavel Kříž – smíšek co pochytil základy v Austrálii. Nikdy nezapomenu na pár případů,
kdy mi hodně pomohl a přeji mu, aby mu kromě maturity vyšla i vysoká škola.
Chcete také nové studijní kámoše?
Pokud máte čtyřicet a více, upozorňuji na pár věcí, kterým se nevyhnete.
Počítejte s tím, že nebudete mít na učení celý den, ale jen chvilku denně, nebo jen
víkend.
Víkendy si neužijete a hodně jich proležíte v knížkách. Zmizí vám volný čas a také
vaše koníčky. Učení po večerech bude problematické, býval jsem z práce tak unavený,
že jsem většinou nejprve na chvíli usnul a pak se teprve mohl učit. A ještě jedna
maličkost. Hodněkrát si v duchu řeknete. „Proč já pitomec jsem se tenkrát za mlada
neučil.“
Informace pro machýrky, co mají v ranném mládí pocit, že se nepotřebují učit.
Do školy jsem jel celkem 130 krát a v práci jsem si musel všechny hodiny nahradit.
Autem jsem najezdil do školy celkem 7 450 kilometrů, za volantem proseděl 160 hodin,
což je 6,6 dnů a nocí a za benzín jsem utratil 20 tisíc korun. Ve škole jsem si odseděl
celkem 653 hodin, což je nepřetržitě 27 dnů a nocí, které jsem mohl věnovat rodině a
koníčkům. Na závěrečné zkoušky a přípravu na ně, jsem si "vystřílel" skoro všechnu
dovolenou, abych se nemusel stydět, že jsem to nedal. A to vše jen proto, že se mi
v mládí nechtělo učit.
Hodně štěstí.
|
