Mám kámoša. Už dlouho. Jmenuje se Michal, ale když někdo řekne Čapa, každý ví, o koho jde.
Taky slyší na Ládě, protože jsme mu svého času říkali Láďa Štajdl.
Čapa mně vstoupil do života, když jsem končil osmou třídu na základní škole. Bydlel ve
vedlejší dědině a k nám jezdil do lesa na boudu, kterou jsme si postavili. Tady jsme řádili,
než nám ji nějaká svině spálila. Není divu, kouřili jsme tady startky, opékali špekáčky,
o víkendech naráželi bečky piva, vohrabávali holky a na kytary jsme hulákali Katapulty.
Tady jsem toho lumpa poznal. Hrál na kytaru, silný hlas, který každého přeřval a dokázal
strhnout i ostatní. Já jsem chtěl hrát také na kytaru, tak jsem ho při každém setkání
okukoval, jak co hraje a snažil se zpívat s ním. Byl přece jenom o dva a půl roku starší
a to v „nácti“ letech je dost velký rozdíl. Doma jsem pak na kytaru zkoušel, ty jeho fláky.
Potom jsem s Čapem prožil i svůj první čundr v životě. Na Suchým jsme po večerech hulákali
songy, byla to paráda. Do toho později čochy, fesťáky, pařby po hospodách. Čapa hrál i v
kapele na basu, tak jsem tam chodil vočumovat, protože jsme také měli něco podobného. A pak
se do toho najebala vojna.
Já na učňáku, Čapa na vojně a já jel za ním na návštěvu s jeho rodiči a bráchem. Jeli jsme
starou „hundrtkou“, Čapa dostal vycházku a pořádně jsme pokecali a zapařili. No a tady příběh
skončil. Já šel na vojnu, pak jsme se různě ženili a naše životy se nadlouho rozešly. Prakticky
jsme na sebe zapomněli.
Byla dlouhá pauza, více jak 25 roků, kdy jsme se nevídali, občas si na sebe vzpomněli, nebo
se jeden na druhého doptali.
Už je to lepší, jsme na dostřel a těch setkání přibývá. Ostatně není na co čekat.
