|
Sobota, 1.6.2013
Medovníky, kuličky, sýry, řezy, plísňáky, oříšky, frgále, topinky, šunka, guláše,
tataráky, anglická, uzené, popcorny a nevím co ještě jsme si tenkrát cpali do hlavy.
Tohle všechno jsme měli možnost pozřít v sestavě Orságovi, Klimešovi, Kalouskovi,
Veselí, Vránovi, Nejezchlebovi, Přibylovi, Kalinovi, Valíčkovi a Kamasovi.
Zbyňovi to také letí, jako nám ostatním. Je to chvilka, co jsme slavili jeho
pětatřicátiny a najednou už čtyřicítka. Všem se nám to odpočítává stejně, tak
nač to řešit.
Jedno je ale jasné. že pod vedením Zbyně a jeho manželky se vždy sejde perfektní
partička, se kterou je více jak dobře.
Bylo nás tam jak čoklů, takže tomu odpovídalo i místo, které vybrali pro tuto
oslavu. Byla to bývalá ozdravovna pro děti, na vsetínsku v obci Kýchová a budova
byla jako stvořená pro tuhle sešlost.
Hodně pokojů na spaní, kvalitně vybavená kuchyň a velká společenská místnost.
Navíc to v ten den vypadalo, že když tenkrát léčebnu rušili, tak tady asi pár
děcek zapomněli. Ve druhé společenské místnosti bylo také narváno a kdo měl přes
deset, byl už starej.
Na značky jsme se tenkrát dostavili přesně ve tři, to byla totiž doba, kdy tohle
valašské session začínalo.
Venku u vstupu stála naražená bečka, takže opticky pěkné přivítání. Uvnitř už pár
hostů a ještě více dětí. Největší kamarády jsme nalezli v kuchyni a po uvítacím
poboskání jsme se volně zapojili do příprav pokrmů, za přísného dodržování pitného
režimu.
Na sporáku povrkával guláš z kanca, děvčata vyskládávala cukroví na taléřky,
krájela se cibule a chleba. Nadměrné tvoření slin zastavila až štamprla trnkovice,
po našem slivovice. Tož cérek a ogarů přibývalo a akce už jela naplno.
Jsem sice profesionál v umývání nádobí a ochutnávání různých dobrot, ale v kuchyni
jsem dlouho nevydržel a vyrazil do terénu. Sestavy postávajících „popíječů“ se neustále
měnily a pokud přijel někdo nový, musel jít přes hlouček, co stál u bečky a byl řádně
prolustrován. Srandy bylo hodně a navíc nám k tomu našemu blbnutí docela přálo počasí.
Déšť byl jen chvílemi a dělali jsme že nám nevadí. Nikdo ještě netušil, že zítra začnou
veliké záplavy v Čechách.
Na pařbě jsme se různě prolínali, vykecávali, poplácávali se, hulákali různé historky a
říkali si fóry, co už jsme slyšely stokrát. Ale jsou tak dobré, že jsme si je s chutí
oživili.
Padla tma, jdeme dovnitř. Někteří už odjeli, někdo šel uspávat děti. Na scéně se objevila
místní proslulá kapela. Paličky od cimbálu a housle vzali do ruky kluci od Kamasů. Borce
jsem dlouho neviděl a docela nám vyrostli. Jsou skoro o hlavu větší jako já, ale to je
skoro každý koho potkám. V každém případě borci dospěli jak fyzicky, tak i hudebně.
Zabékali jsme si společně s nimi, i nějaký taneček byl a potom kluci ještě zahráli na
kytary. Bylo to moc pěkné oživení večera a tento valašské bigbít nám sedl jak prdél na
hrnec.
Skončila kapela a polovina z nás zmizela do postelí. Už jen sedíme a sil značně ubylo.
Jsou totiž čtyři ráno a nikomu se to nechtělo říct. Nakonec to říkám já. "Jdu spát, mám
dost, tak zdar". Za mnou se ozývá. "Já taky, já taky, já taky."
Pak už nic nevím až ráno. Vstáváme v osm a zjišťuji jak na tom jsem. Je to dobrý, pajšl
bere, hlava nebolí, čaj a frgál chutná skvěle. Následuje nekonečný maraton umývání nádobí
a snášení zbytků ze stolů. V jedenáct už zbývají jen podlahy. Loučíme se se všemi, kromě
Roberta. Nechci, aby se zbytečně hýbal, je mu moc zle. Cítím s ním a vím jak mu celý den
bude. Nic na to nepomáhá, jen počkat.
Díky všem, co nám udělali tak krásný víkend. Nikdy na vás nezapomeneme.
|
